Work Text:
Když John přišel toho odpoledne z ordinace, zarazila ho dlouhá štíhlá postava na pohovce v obýváku, stočená do překvapivě malého klubíčka. Sherlock toho nikdy moc nenaspal, natož přes den. Musel mít za sebou hodně vyčerpávající případ, že ho únava přemohla uprostřed odpoledne. John to opravdu nečekal; ne že by stoupal do schodů s dupotem zuřivého slona, ale přece jen ho nenapadlo zvlášť tlumit své kroky, ani dveře neotvíral s pokusem o neslyšitelnost. Teď je ovšem zavřel s maximální opatrností a našlapoval obezřetně jako hladová kočka na lovu.
Zastavil se až u pohovky a mírně se naklonil nad kudrnatou hlavou, jejíž pravá polovina byla zabořená do povědomě kostkovaného chumlu látky, v němž John na druhý pohled identifikoval svou vyřazenou domácí košili. Na loktech a manžetách už byla značně ošoupaná, takže ji nosil výhradně doma, aby si šetřil ty novější. Navíc si nemusel dělat starosti, kdyby se při vaření potřísnil něčím, co nejde vyprat.
Okouzleně pozoroval Sherlockovu levou tvář, uvolněnou a omádlou, tak odlišnou od té přezíravé a povýšené, kterou obvykle ukazoval většině svého okolí, kromě paní Hudsonové a jeho - Johna.
'Je tak krásný a roztomilý', uvědomil si snad už po tisící. Vzápětí se zhluboka nadechl a o krok ustoupil. Tyhle myšlenky si přece zakázal! Člověk na momentík poleví ve střehu a podvědomí okamžitě převezme iniciativu, aby rozmetalo na padrť jeho pracně udržovaný klid. Nešťastně si povzdychl, ale nijak nahlas. Ani zvenčí nepronikaly zavřenými okny žádné zvuky, takže to musela zapříčinit intenzita Johnova pohledu - Sherlock se neklidně zavrtěl a probudil. Vteřina dezorientace, pak zaznamenal Johnovu přítomnost.
Rádoby nenápadně se pokusil zastrčit kostkovaný chumel pod polštářek, avšak sám si byl evidentně vědom marnosti svého počínání, protože se rozpačitě ošil a upřel oči na jakési důležité nic na podlaze.
John se usmál, ne posměšně, ale naopak laskavě a přátelsky.
"Můžeš si ji nechat, jestli se ti na ní dobře odpočívá," promluvil vlídně.
"Na oplátku bych rád měl tvou, nebo radši tričko, aby mě netlačily knoflíčky. Třeba mi tvoje vůně pomůže zahnat noční můry."
"To si opravdu myslíš?"
Potěšení v Sherlockově hlase bylo nepřeslechnutelné.
"Přál bych si to," přiznal toužebně John.
Sherlock hbitě vyskočil, chňapl Johna za ruku a dlouhými kroky zamířil ke svému pokoji.
Jediným rychlým pohybem ruky otevřel skříň a královsky vznešeným gestem pokynul k jejímu obsahu. Košile visely na ramínkách, komínek triček ležel na vedlejší poličce.
John bez zaváhání sáhl po tmavě modrém tričku, které Sherlockovi v horkých letních dnech tolik sluší; ostatně co mu nesluší, že?
"Jestli teda můžu?"
ujišťoval se dodatečně, když už si tričko křečovitě tiskl k hrudi.
"Můžeš cokoliv,"
řekl Sherlock tiše, skoro šeptem, s pro něho nezvyklou nesmělostí.
John se neodvažoval věřit, ale byla to šance, jakou si nenechá ujít, kdyby čert na koze jezdil.
"Opravdu můžu?"
Jako ve snách položil tričko na vedle stojící komodu a velmi opatrně vzal Sherlockovy rozpaky zrůžovělé tváře do dlaní. Pomalu si je přitáhl blíž a bříškem palce jemně pohladil ty nádherné rty.
Jistá jeho část úzkostlivě čekala, že se Sherlock odtáhne, že ho odstrčí, ale nic takového se nestalo. Naopak ho obtočily dlouhé paže, jako by si Sherlock potřeboval pojistit, že mu John neuteče. To by samozřejmě neudělal ani za všechny poklady světa. Pořád si netroufal na víc než něžný polibek, protože nechtěl Sherlocka polekat příliš rychlým postupem.
Po chvíli, která mohla být stejně tak minutou jako věčností, se potřebovali nadechnout. Stále se pevně drželi.
Pak John zabloudil očima k posteli, zbytečně široké pro jedno štíhlé tělo. Sherlock sledoval jeho pohled a zářivě se usmál.
Ukázal na tričko dosud ležící na komodě.
"Dej to zpátky. A tu košili ti taky vrátím. Řekl bych, že už je nebudeme potřebovat."