Chapter Text
Bůh lesa se probudil unavený.
Pomalu se odlepil od země a setřásl ze sebe mech a břečťan, který přes něj vyrostl. Jak dlouho spal tentokrát? Měsíce? Roky? Zvedl hlavu a zjistil, že na něj zírá jelen, jehož temné oči byly zvědavé a parohy jako pronikavé trny stoupaly směrem k listí nahoře.
„Ahoj," řekl bůh, „víš, jaké je století?"
Jelen na něj líně zamrkal.
Bůh si povzdechl, zatímco se vyškrábal na nohy, setřásl si z oblečení špínu a zatahal za obzvláště tvrdohlavou větývku břečťanu kolem jeho kotníku. Příliš náhle se uvolnila a bůh ve své nové bdělosti klopýtal vpřed. Právě včas se zachytil o jelena, který si nestěžoval, když mu bůh obmotal ruce kolem krku, a pomalu dýchal a snažil si vzpomenout na své jméno.
George.
Jmenoval se George.
„Děkuju, jelene," zašeptal proti měkké srsti zvířete. „Moje jméno je George. Myslím. Vím."
Jelen si v odpovědi odfrkl.
„To tě samozřejmě nezajímá," řekl George, nechal ruce sklouznout ze zvířete a zaklopýtal na svých vlastních dvou nohách. „Ale můžu tě přimět, aby ti na mně trochu záleželo."
George se natáhl k zemi, dokud se jeho prsty nedotkly orosené trávy. V cuku letu začal ze země vyrůstat keř, listy a větve se kroutily vzhůru a na okamžik se otřely o Georgeovy prsty, jako kdyby mu chtěly říct: ahoj, malý bohu, dobré ráno, než budou pokračovat v jejich vnější expanzi. Jelen rostlinu sledoval nejdřív s obavami a poté se zájmem, když její větve začaly tíhnout bobulemi.
„Jen do toho," řekl George a nepatrně od své ruční práce ustoupil. „Je to dárek."
Jelen přistoupil a zvědavě očichal shluk ovoce, než se obrátil k Georgeovi.
Ten protočil oči. „Nesnažím se tě otrávit. Je to bezpečný."
Jelen zamrkal. George zamrkal nazpět.
„Ach, u bohů," zasténal George. „První skutečný rozhovor, který po letech vedu, je se zvířetem, které si myslí, že se ho snažím zabít." Povzdychl se a usadil se zpátky na zem, na které spal. „Jsem trochu jiný, víš? Nejsem jako všichni ostatní," ústa se mu posměšně zkřivila. „Někdy si taky říkám, proč je tolik z nás stvořeno pro krutost. Bůh krve, bůh bouře, bůh války, bůh lovu, cokoli tě napadne. Takže tvoje váhání chápu. Nejsi zvyklý na laskavost bez nějakých podmínek, že?"
George se natáhl dopředu, aby mohl z křoví mezi nimi utrhnout jednu bobuli. Ujistil se, že jelen pozoruje každý jeho pohyb, a bobuli si přiložil k ústům a začal ji žvýkat.
„Vidíš?" zamumlal, necítil nic jiného než sladkost. „Můžeš mi věřit."
Nabral další hrst bobulí a jelenovi s vykulenýma očima je nabídl na dlani. Jelen se opatrně přiblížil, jeho kopyta byla na měkké trávě téměř němá. Sklonil hlavu směrem k němu a bobulím; George musel zaklonit hlavu, aby se vyhnul jeho parohům. Jeden z jeho hrotů ho poškrábal po tváři, ale Georgeovi to malé zranění nevadilo.
„No vidíš," řekl, když si jelen konečně, konečně vzal bobule do tlamy. „Víš, možná jsi jediná živá věc, která zná mé jméno. Netuším, jak dlouho jsem spal, ale muselo to být dost dlouho na to, aby lidé zapomněli." Jelen dojedl své poslední bobule a s úžasem se na George podíval. George se uchechtl, natrhal další hrst bobulí, aby mu ji nabídl, a pokračoval: „Šel jsem spát unavený. A probudil jsem se unavený. Řekni mi, myslíš si, že je to spravedlivý?"
Jelen, protože to byl jeden, neodpověděl.
Ale ani to Georgeovi nevadilo.
Bylo příjemné si po vší té době, během které spal a během které mu ani noční můry nedělaly společnost, aby ho zabavily, popovídat. Bylo ještě příjemnější si povídat s něčím, co ho nijak neodsuzovalo. Jelena nezajímalo, že George od svého prvního nadechnutí věděl, co je zač. Otevřel oči a jeho osud byl zpečetěn. Jak to věděl? Jak věděly květiny, jak růst? Jak se ptáci naučili svou cestu k nebi? Byla to příroda. Prostě byla; prostá pravda, kterou mu vesmír po jeho probuzení zašeptal do ucha: jsi bůh, jsi bůh, jsi bůh.
Jelenovi nezáleželo na tom, že George kráčel po zemi a v jeho stopách rostly květiny, stromy a ekosystémy. Rostly z promáčklin, které jeho kroky vytvořily v půdě, která předtím, než přišel, nevěděla o životě nic. Jelenovi nezáleželo na tom, že George poznal nejranější lidstvo a sledoval, jak spolu vyrůstají, a pak se jeden od druhého vzdalují.
Byl bezmocným svědkem první války, kterou kdy svět spatřil. Pocítil bolest každé větve, ze které se stal šíp, každého stromu, ze kterého se stal katapult, a každé květiny, kterou rozdrtily paty pochodující armády. Všechno to pocítil a všechno to vydržel a na konci se musel vesmíru omluvit.
Jak se ukázalo, být bohem bylo trochu únavné. A tak šel spát. Možná si naivně, hloupě, myslel, že až znovu otevře oči, svět by mohl být jiný.
Nebyl.
Takhle několik prvních věků žil. Spát, aniž by snil. Doufat, aniž by věřil. Probouzet se jen na několik let nebo na několik minut, aby zjistil, zda se mu tentokrát jeho cynismus nevyvrátí.
Jednou se probudil a zjistil, že byl les, ve kterém spal, spálen do základů. Oheň ho v kráteru prachu a popela zanechal ležet zkrouceného jako malé dítě, jediný přeživší další malicherné hádky smrtelníků. Lapal po dechu plícemi plnými kouře a říkal si: Ach. Takže tohle století tedy ne? A pak znovu zavřel oči.
Jelenovi na ničem z toho nezáleželo. Znal ho jen jako muže, který ho krmil, a to stačilo. George chtěl, aby to stačilo.
„To je ono," zašeptal George jelenovi, když z jeho dlaně snědl poslední z bobulí. „Teď už budeš v pořádku."
Jelen sledoval, jak se George plynule postavil zpět na nohy, a jazykem si z tlamy odstranil zbývající dužinu bobulí.
„No," řekl George a kroutil rameny tak dlouho, dokud nezaslechl, jak jeho tělo uspokojivě zapraskalo. „Tak si užij můj dárek. Tady se naše cesty rozcházejí. Ještě musím zjistit, jaký je rok, tentokrát od někoho, kdo má méně srsti a sofistikovanější slovní zásobu." Jelenovi nepatrně zamával rukou. „Papa."
Jelen zíral.
„Ale no tak," George protočil očima. „Takhle se na mě nedívej."
Jelen na oplátku do Georgeova boku vrazil hranou parohu, div ho tím téměř neposlal k zemi. Byl ještě nestabilnější, než očekával. Stačil si znovu vydobýt rovnováhu a rozhodl se, že ho svět takhle vidět nemůže: nemotorného a třesoucího se, jako nemotorný kolouch.
Svět by ho sežral zaživa.
Jelen stále zíral. Viděl se v odlesku jeho očí: rozcuchané vlasy a vyčerpaný výraz; les se tlačil za ním, jako kdyby stromy také čekaly na jeho rozhodnutí.
„Fajn," ustoupil George s povzdechem. „Myslím, že si můžu dovolit zůstat. Jenom na pár dní."
V tom lese strávil roky.
Roční období ubíhala, aniž by si to uvědomoval. Od jara k zimě, od podzimu k létu, zase zpátky v cyklech, které pro něj nic neznamenaly. Byl to koneckonců bůh a měsíce pro něj byly vteřinami. V pohárku své ruky mohl držet celý život člověka.
Většinu dnů chodil.
Zjistil, že mu trvalo dva týdny, než prošel lesem od jednoho konce ke druhému, nepočítaje přestávky, které byl nucen podniknout kvůli jelenovi, který si trval na tom, že ho bude následovat, lákán příslibem dalších bobulí. Zřejmě tomu nepomáhalo, že měl George vždy nějaké po kapsách. Někdy našli řeky, ve kterých mohl jelen stát, zatímco mu George házel bobule z břehů, kalhoty měl povytažené až ke kolenům a studená proudící voda ho téměř smetla na zem. Při jedné příležitosti ho proudy smetly a on se po proudu spolu se zbytkem lesních sutí nechal unášet. Nebojoval s tím, ani se nepokusil plavat ke břehu. Cítil, jak se svět kolem něj rozmazává, a byl v pořádku. Byl v pořádku.
A pak zaslechl zoufalý hýkot zvířete v tísni, otevřel oči a spatřil, jak za ním jelen plave. Ty hloupý parchante, pomyslil si, i když jeho promáčenou hruď začala zaplňovat panika. Popadl první nízko visící větev, pod kterou podplaval, a pak popadl jelena, oba je vytáhl na bahnitý břeh a nahlas řekl: „Ty hloupý parchante!"
Jelen se jen vyškrábal na své třesoucí se nohy a přitiskl nos na Georgeovu kapsu od kalhot.
George mu dal bobuli. „Ty hloupý parchante," zašeptal, ale tentokrát nevěděl komu.
Poté se řekám vyhýbali.
Drželi se v ústraní, George a jeho jelen. Chodili a jedli bobule a přístřešky si dělali pod stromy, které byly skoro stejně tak staré jako sám George. Často, když ležel v trávě s tváří přitisknutou na jelenovu měkkém břiše, George přemýšlel o tom, jak snadné by bylo vklouznout do dalšího dlouhého spánku. Ale pak si jelen povzdychl nebo si ve spánku odfrkl a George nechal oči otevřené.
A když je jejich procházky zavedly na okraj lesa a Georgeovy bosé nohy byly jen krůček od sluncem prohřáté trávy na otevřených polích před ním, přemýšlel o tom, jak by ho svět před ním zklamal všemi svými novými způsoby, a rukou přejel po jelenově teplé srsti a šli najít další strom, pod kterým by si mohli odpočinout.
Jelen ho nikdy nezavedl zpět k jeho stádu a Georgeovi netrvalo dlouho, než si uvědomil, že byl stejně tak sám jako on. A tak pokračovali, bůh a zvíře, žili a byli osamělí společně. Dny. Týdny. Roky.
Dokud si svět nepřišel vybrat svou daň.
Přišel ve formě vzdálené války a vojáků na cestě, aby zodpověděli na shromažďující volání nějakého pošetilého smrtelného krále, dalšího v dlouhé řadě lidské arogance na úkor lidských životů.
George skrz neklidnou zem cítil mumlání, ale byl příliš zaujatý tím, že držel svého jelena daleko od roklí a jedovatých bobulí a dalších metod předčasné smrti, než aby si všiml, že si vojáci založili tábor na poli hned vedle lesa.
A vojáci, jak George dobře věděl, potřebovali jíst. Potřebovali lovit.
Než uviděl oheň, uslyšel křik.
Zvuk ho zastavil ve stopách a palčivá záře tuctu pochodní procházející mezi stromy zastavila tlukot jeho nesmrtelného srdce.
„Hej," varoval jelena a táhl ho za nejbližší strom.
Měla to být normální večerní procházka. Jenom chtěl jít na zatracenou procházku se svým zatraceným jelenem.
George položil ruku zvířeti na čenich, aby v protestu nezahýkal, a zatáhl ho mezi velké kořeny stromu. Nebylo to nejlepší místo na úkryt, zvláště pro zvíře, jehož spletité kostěně bílé parohy ostře vystupovaly proti tmavému ostružiní. George větvím nařídil, aby se k nim naklonily, ale ani to se neukázalo být dostatečným krytím.
George si jelena přitáhl k sobě a zatajil dech. Naslouchal lesu, každé větvičce lámající se pod botami vetřelců, každému zvířeti vyrušenému ze spánku.
„Něco tam je!" Drsný hlas, příliš blízko, příliš blízko...
Pochodně byly na nich.
Jelen se začal vzpírat proti Georgeovu držení, pokoušel se osvobodit a sprintovat do tmy, ale George ho nepustil, i když mu byla přímo do tváře vražena pochodeň a její plameny mu olízly tváře, než se stáhly.
„Je to... muž," řekl zmateně další hlas.
„Hej!" zažádal první hlas. „Kdo jsi? Špión?"
„Odejděte," zachrčel George a zabořil tvář do třesoucího se jelenova boku. „Prostě nás nechce na pokoji."
„Dezertér?" přidal se třetí hlas. „Nebo jenom nějaký chudák, který se ztratil v lese?"
Tady nikdy nejsem ztracený.
Znal každý strom a kámen a jezero, každého brouka a zvíře. A oni ho na oplátku znali taky.
„Opusťte tenhle les," řekl George. „Nic tady... nic z něj vám nepatří."
Škrábavý smích. „Kdo si sakra myslíš, že jsi?"
George konečně zvedl hlavu a p přimhouřil před ohněm oči, aby mohl spatřit tucet mužů, kteří ho obklíčili kolem stromu za ním. Muž, který promluvil, byl k Georgeovi nejblíže a vypadal, že je jejich vůdce, jeho kabát byl ozdobený více medailony než kabáty ostatních. Měl nerozeznatelný obličej, stejně nenápadný jako všechny ostatní obličeje, které plavaly v bahnitém víru Georgeovy paměti.
„Prostě běžte pryč," řekl George vyčerpaně a povšiml si mečů, které měly připoutané u pasů. Luky a toulce s šípy. Jeho sevření na jelenovi zesílilo. „Najděte si ke zničení jiný les. Ne tenhle."
„Od tebe rozkazy nepřijímám," řekl vůdce a jeho nozdry se rozšířily, byl stejně arogantní a ubohý jako všichni smrtelníci, kteří přišli před ním. „Popadněte toho parchantova malého mazlíčka, chlapci. Dnes večer si dopřejeme pečenou zvěřinu."
Jako první popadli jelena a tím George prohrál.
Kdyby byl jakýmkoli jiným typem boha, mohl bojovat, mohl přivolat oheň nebo blesky a ukončit to dřív, než to stačilo začít. Ale byl jenom Georgem, bohem lesa, a k tomuhle nebyl předurčen.
Mohl se tedy jen dívat, jak čtyři z nich táhli jelena za parohy, vyhrožovali mu ohněm a ostrými čepelemi, aby byl poslušnější, zatímco ho táhli pryč z lesa. George donutili, aby je následoval, s mečem přiloženým u šíje a několika šípy namířenými na jeho klidné srdce. Jako by ho to mohlo zlomit. Jako kdyby už nebyl dávno zlomený.
Na samém okraji lesa se začal jelen vzpouzet. Tahal, oháněl se a sténal, pokoušel se dostat zpět k Georgeovi, pokoušel se dostat zpět do jejich lesa. Protože za poslední řadou stromů bylo široké, neznámé místo: zvlněné kopce poseté stany celé armády, roztroušené jako bílé korálky z prasklého náhrdelníku. V dálce se hrozivě rýsovaly zubaté vrcholy pohoří.
Jeden z lovců svůj nůž zabořil do jelenova boku, aby ho umlčel, ale jen ho to přimělo křičet hlasitěji.
„Neubližuj mu," řekl George a snažil se, aby mu nepřeskočil hlas. „Řekni svým mužům, aby mu neubližovali."
Vůdce, který s Georgem držel krok, zavrčel. „Starej se míň o své zvíře a víc o sebe."
„Mohl bych... Mohl bych dát tvé armádě všechno jídlo, které potřebuje," začal George. „Pokud ho necháš jít, vypěstuju pro vás jídlo. Nech mě ti to dokázat."
George se pokusil dosáhnout na zem, aby mu ukázal, co umí, ale místo toho ho vůdce lovců vytáhl za lem jeho tuniky zpět nahoru do vzpřímené polohy.
„Smlouvej, jak jen chceš," řekl muž hrubě. „Nikdo tě neposlouchá."
S jedním zatlačením byl George venku z lesa.
Zavedli jej a jelena do srdce jejich tábora a přilákali hladový dav lidí.
George na sobě a na zvířeti cítil jejich oči, už si ho řezali a vážili. Slyšel šepot, už si nárokovali jeho stehno, dřeň a parohy na ozdobu. Georgeovy ruce se stočily do třesoucích se pěstí. Tato slova už slyšel tisíckrát.
Před plápolajícím ohněm ho skopli na kolena. Kolem jelena uvázali lano a svázali ho na zem vedle něj. Bůh a jeho jelen, naservírovaní na stříbrném podnose.
Vůdce začal mluvit o špiónovi nebo o dezertérovi nebo o čemkoli, o čem se rozhodl, že George byl. Mluvil nahlas, arogantně, ke shromážděnému davu a podrobně popisoval, jak přesně z George udělá příklad.
George se nemohl přinutit, aby mu na tom záleželo. Byl tam jen on a jeho vyděšený, chvějící se jelen.
„Neboj se," zamumlal George a pomalu natáhl ruku, aby ji mohl položit na jeho teplou srst. „Dostanu nás z toho. Vždycky jsem nás ze všeho dostal. Nikdy předtím jsem tě nezklamal."
Jelen zabručel, jako kdyby mu rozuměl, jako kdyby mu věřil.
Vedoucí lovu se k Georgeovi otočil s ostrým pohledem, jeho hloupá řeč byla přerušena. „Řekni tomu svýmu hloupýmu zvířeti, ať je zticha."
Je chytřejší než ty a všichni tvoje muži dohromady. „Nejsem špión," řekl George. „Nebo dezertér. Ale mohu vám být užitečný. Ať už bojujete pro cokoliv, můžu být vším, jen nechte toho jelena jít."
Vůdcovo obočí se zvedlo nahoru. „Ty? Vypadáš, že stačí jedno silné zafoukání větru, aby ses zhroutil k zemi."
„A ty vypadáš, že bys nemohl vést ani skupinu batolat, natož armádu, a přesto tady jsme."
Malý smích z davu, rychle umlčený ostrým pohledem jeho terče.
„Ach," řekl George. „Zasáhl jsem citlivé místo? Udeřil jsem až moc silně?" Bez úšklebku se setkal s vůdcovým tvrdým pohledem. „Vypadáš příliš mladě. Nech mě hádat, tohle je tvoje první válka, tvoje první velká role, kterou ti nejspíše přidělil tvůj bohatý otec nebo všichni ostatní kvalifikovaní kandidáty, kteří natáhli bačkory. Netvař se tak překvapeně... tvojí nezkušenost cítím už na míle daleko. Tvoji muži od tebe nic neočekávají, a tak toho máš hodně, co jim musíš dokázat. A myslíš si, že dělat velké, odvážné výhružky muži bez zbroje, beze zbraní nebo bez špatného úmyslu je klíčem do srdce tvé armády. Ale dovol mi, abych ti to objasnil."
George se postavil. Vůdce instinktivně vytasil meč.
Přinejmenším měl dost rozumu na to, aby pochopil, jak vypadá hrozba.
George tu ostrou čepel, která mířila přímo na něj, ignoroval. Přistoupil tak blízko, jak jen to šlo, a nechal špičku meče, aby mu prořízla přední část tuniky. Takhle zblízka viděl, jak hnědé oči ten muž měl, jak vykulené, jak ubohé.
George se musel usmát.
Bože, chybělo mu být bohem.
„Viděl jsem lepší muže, než jsi ty, stát osamocené na bojištích, opuštěné i jejich nejvěrnějšími vojáky. Proč si myslíš, že se to samé nestane i tobě? Proč si myslíš, že jsi dostatečně velký, dostatečný skvělý, dostatečně dobrý, aby pro tebe tihle lidé zemřeli?" George naklonil hlavu na stranu a uvalil na muže tíhu své plné pozornosti. „Do toho. Zeptej se. Zeptej se jich, jestli stojíš za to, aby pro tebe umřeli."
Oči muže cukly stranou, hledajíc obhájce, a jeho arogance se rozplynula s odpovědí ticha sta vojáků. George s mírnou zvědavostí sledoval, jak se výraz vůdce mění od zděšení po frustraci a končí u zuřivosti. Když se k Georgeovi otočil zpět, vycenil zuby.
Strčil ho mečem, jeho hrot se zaryl do Georgeovy hrudi a s nárazem ho poslal k zemi. George se zachytil o jelena, stejně jako před těmi lety, kdy byl jeden z nich mladý a druhý vyčerpaný světem.
„Koho to zajímá," odsekl vůdce lovců, zaprskal a připravil ostří, aby mohl vyplnit slibovaný trest. „Stejně to udělají, protože jsem to řekl. Protože tohle je moje armáda-"
„Ach," řekl vzdálený hlas, na Georgeově kůži chladný jako noční vzduch. „Řekl ti někdy někdo, že vypadáš naprosto žalostně, když lžeš, jako když tiskne?"
Dav, který se shromáždil, aby byl svědkem Georgeovy popravy, se za zvuku šourajících se nohou a nervózního mumlání rozdělil. Ještě před minutou přemýšleli, jestli je v Georgeových kapsách něco, co by stálo za to ukrást po tom, co bude podříznut a rozčtvrcen, a teď vypadali jako děti, které byly kárané a skláněly hlavu, aby skryly svou potupu. Osamělý muž s tmavými vlasy a tmavýma očima procházel jejich řadami a prořezával se jimi jako nositel moru, ke kterému se nikdo neodvážil ani přiblížit.
Když ho George pozoroval, jak k nim kráčí, věděl, že měl pravdu. Veškerý postoj vůdce lovců byl jen proto, aby mohl někomu něco dokázat, a George se na to něco právě díval.
Nově příchozí se zastavil mezi vůdcem lovu a Georgem, měl ústa stažené do úzké linky a ruce zkřížené na hrudi, která nenesla žádné zlaté medaile, ačkoli bylo Georgeovi okamžitě jasné, že hodností převyšoval všechny kolem nich: od shromážděných pěšáků po muže, který je falešně prohlásil za své, aby jim mohl rozkazovat.
„Kdo to sakra je?" dožadoval se ten muž loveckého vůdce, který ke své cti ani necukl.
„Našli jsme ho v lese. Špión, dezertér, nebo něco na ten způsob." Vůdce lovu napodobil mužův postoj, snad ve snaze zachránit něco ze svého chvástání se, ale výsledek připomínal dítě, které na sobě mělo příliš velké oblečení svého otce. „A ty máš drzosti si tady pochodovat, jako kdybys tohle místo vlastnil-"
„Já tohle místo vlastním," řekl muž naprosto nezaujatě, zatímco k vůdci lovu shlédl. „Je opravdu smutný, že si stále myslíš, že to máš pod kontrolou. Že jsi to někdy pod kontrolou měl. Tvůj otec mě najal jako glorifikovanou chůvu, a dokonce i tu práci jsi mi dokázal zkomplikovat." Muž si posměšně odfrkl. „Asi to bude moje vina, že jsem si myslel, že by tě mohla malá procházka lesem na noc uklidnit. Řekl jsem ti, abys sehnal jídlo a ty mi..." Letmo se na George podíval. „...přineseš nějakýho náhodnýho parchanta, který vypadá, že už se týdny nekoukal, a jednu hloupou antilopu?"
„Hej," protestoval George slabě. „Je to jelen."
Muž se k němu znovu obrátil, tentokrát s větší zvědavostí a soustředěním se než předtím. „Měl bych se ti omluvit za nepříjemnosti, které ti můj dvorní šašek způsobil, a hnusí se mi, co se chystám říct, ale má pravdu. Jestli jsi špión, nebo cokoliv, o čem si myslí, že jsi, tak pak nebudu plýtvat dalším slovem, abych těmhle lidem zabránil, aby tě roztrhali zaživa." Jeho tmavé oči zářily ve světle ohně. „Mohl bych jim ten příkaz dokonce dát sám."
„Nejsem nic," řekl George. „Jenom se chci vrátit do svého lesa."
„Počkej." Muž naklonil hlavu na stranu, zatímco George s přimhouřenýma očima zvažoval. „Neznám tě?"
„Já..." George zamrkal, najednou si nebyl jistý. „Myslím, že jsi mě znal," byla odpověď nejbližší pravdě, i když George přesně nevěděl, co je to za pravdu.
„Huh." Muž pokrčil rameny, zatímco se od George odvrátil a odmítl tak zvláštní pocit zvláštnosti, který se mezi nimi prohnal jako blesk – náhlý a prchavý. „No, slyšel jsi ho. Jen chce prostě zdrhnout do lesa."
„A ty tomu jen tak věříš?" vůdce lovu se ušklíbl.
„Nebyl by to první z tvých nepořádků, které jsem musel uklidit."
„Ty zkurvenej-"
„Já jsem generálem téhle armády." Muž překročil malý prostor mezi ním a vůdcem lovu a popadl ho za přední část trička. „A upřímně řečeno, už mě začíná unavovat, že jsi na to zapomněl. Přišel jsem bojovat ve válce a je mi jedno, na jaké to bude straně, takže jestli si ze mě dnes v noci nechceš udělat nepřítele, tak prostě sklapni a dělej, co říkám."
„Dopustil by ses zrady?" dožadoval se lovec – nikoliv vůdce ničeho, jak se ukázalo.
„Zrada platí pouze tehdy, kdybych se narodil v té sračce, kterou nazýváš královstvím," odfrkl si muž – generál, pravé tlukoucí srdce téhle armády. „Jsem odnikud a nic ti nedlužím."
„Zaplatili jsme ti."
„Chceš poděkovat?" odfrkl si generál posměšně. „Fajn, tady to je: děkuju za tři promarněné měsíce mého života." Pustil lovcovo tričko a strčil do něj takovou silou, že ho málem hodil do ohně přímo za ním. „Ušetři si cokoli, co zbylo z tvé důstojnosti, a jdi mi najít nějaký maso, který můžu doopravdy zkonzumovat." Otočil se na George s povytaženým obočím. „Bez urážky tvému buvolovi, ale není úplně podle mého gusta."
„Není to-" George si povzdechl. „To je jedno."
Generál Georgeovi hodil s pobaveným úšklebkem jednu dýku ze svého zásobníku. „Osvoboď ho. Pak utíkej, ať už tady tvůj ksicht nikdy nevidím."
George si s provazy, které kolem jelena uvázali, rychle poradil. Jelen se zvedl na své rozechvělé nohy, přičemž George nesl většinu jeho váhy, když se znovu snažil získat rovnováhu.
„Říkal jsem ti, že nás z toho dostanu," zamumlal George a snažil se skrýt svou vlastní úlevu.
Začalo to v jeho periferním vidění.
Mihotavý stín, trik světla, jediný pohyb údolím. A pak se ze stínu stal muž a z vířících se končetin se stal zvednutý meč.
Tmavooký lovec, poháněný studem a zuřivostí, se řítil ke své kořisti.
Ne ke generálovi.
Ne k Georgeovi.
S hrdelním výkřikem muže, který nebyl zvyklý ztrácet, švihl lovec čepelí směrem k jelenovi.
Svět se opět ukázal být zklamáním.
V Georgeově nesmrtelném srdce nebylo jediného zaváhání, jak se svou paží ohnal směrem k budoucímu vrahovi a švihnutím zápěstí nařídil, aby něco vyrostlo. Ze země mezi lovcem a jelenem vyklíčil jediný bambusový stonek, rychleji než nadechnutí, a jeho nabroušený vrchol pronikl přímo mužovým zápěstím a zastavil jeho smrtící úder jen několik palců od paroží jeho cíle.
Muž upustil meč. A pak začal křičet.
George se pomalu, měl na všechno spoustu času, ohnul, aby ze země sebral odhozený meč. Jeho strnulé prsty se kolem rukojeti obmotaly, a pak čepel zvedly pro jeho vlastní inspekci. Nebyla to ta nejostřejší zbraň, kterou kdy měl, ale musela stačit.
„Smlouvej, jak jen chceš," řekl George, když se otočil k ječícímu lovci a v rukou necítil nic jiného než tíhu zbraně. „Nikdo tě neposlouchá."
Ze všech jeho směrů se ozývalo jen další ječení. Stejný dav, který se shromáždil, aby byl svědkem jeho potrestání, byl místo toho svědkem jeho opětovného probuzení se.
Snažil se jim to říct. Mohl pro ně být vším. Mohli ho uctívat.
Namísto toho proti němu tasili meče. Ne kvůli tomu, aby bránili toho pošetilého lovce, samozřejmě. Mysleli si, že Georgeovi rozuměli, ale nebylo to tak a jejich vlastní ignorance je děsila. A tak tedy dělali to, co uměli vystrašení lidé nejlépe.
Zaútočili.
„Jediné, co jsem chtěl," zašeptal George lovci, zatímco se rozzlobený dav přibližoval a noc prořezával svými meči, kopími a šípy, „bylo se vrátit domů."
Jelen se osvobodil z Georgeova sevření, když se před ním objevila armáda.
Nenatáhl se po něm.
Místo toho se natáhl dále, směrem ke vzdálenému lesu, který mu roky poskytoval přístřeší. Natáhl se po každé potulující se šelmě a každém dravém ptákovi s drápy, po každém trnu a těžké větvi a dusivému břečťanu, po každém ohnivém mravenci a smrtícím sršni a jedovatém hadovi.
Les jeho volání uslyšel a odpověděl.
George ke konci dne neviděl, jak jelen zemřel.
Našel ho ležet na zemi s očima stále dokořán otevřenýma a zpřeráženýma nohama jako zlomené větvičky stromů. Sejmul ho v zápalu boje šíp, nebo se jednoduše ocitl v křížové palbě, když se snažil utéct zpět do jejich lesa? Volal se svými posledními, nakřáplými výdechy po osamělém bohovi, který ho z dlaně krmil bobulemi?
Na tom už nezáleželo.
George stál nad jelenovou chladnou mrtvolou, jen další tělo v údolí, ze kterého udělal hřbitov. Tam, kde kdysi hrdě stály stany armády, byla jen poničená země a roztroušená těla. Existovalo tolik způsobů, kterými mohl smrtelník zemřít. Zachycení v tlačenici, probodnutí skrz na skrz, rozdrápaní nebo roztrhaní nebo rozříznutí zahořklým nesmrtelníkem.
George pohlédl dolů na meč, který měl stále ve svém sevření. Bylo tam víc krve než čepele, ale mezi stříkanci červené mohl George vidět svou vlastní tvář. Nenesla ani špetku výčitku.
Přeci jen byl stvořen pro krutost.
Takhle ho druhý přeživší našel: mlčky stojícího nad mrtvým jelenem s mečem mrtvého muže v rukou.
„Měl jméno?" zeptal se generál.
George se na něj podíval. Generál byl, stejně jako George, celý od krve a vnitřností, ale neutrpěl žádná zranění. Odhodil si své zpocené vlasy z obličeje, spíš otrávený než cokoliv jiného, a George to pochopil.
Les zajistil, aby jeho hněv přežil pouze bůh. A jako náhodou se stalo, že dnes v noci byli na bojišti bohové dva.
George se s vyčerpaným povzdechem otočil zpět k jelenovu tělu. „Co na tom záleží?"
„No," řekl druhý bůh a postavil se vedle George, „lidi většinou dávají jména věcem, které jsou pro ně důležité."
„Ale my nejsme tak úplně lidi, že?"
„Dobrý postřeh." Nastalo mezi nimi ticho, naplněné jen kvílejícím větrem. „Dneska jsi pekelně dobře bojoval. Už je to nějaký čas, co jsem potkal boha, který by byl schopný se mnou udržet krok."
„Nech mě hádat," řekl George ironicky. „Bůh války, co?"
„Z masa a kostí."
„Proč ses s touhle armádou vůbec zdržoval?"
Bůh války pohodil rameny. „Nesmrtelnost tě začne po chvíli nudit, víš? Musel jsem si najít zábavu, kde to zrovna šlo. Nečekal jsem, že se dostaneš do středu pozornosti zrovna ty." George bohův úsměv víc slyšel, než viděl, když dodal: „Ne, že bych si stěžoval."
„No, najdi si jiný způsob, jak zabít čas. Ode mě už žádný přídavek nebude," řekl George. „Jdu spát."
„Spát?" bůh války se na něj otočil a zmateně svraštil obočí. „Proč bys tím ztrácel svůj čas?"
„Protože mě na rozdíl od tebe nebaví sledovat, jak smrtelníci celý tenhle žalostný svět pálí k zemi."
Bůh války si odfrkl. „To není všechno, co dělají."
„To, co se stalo dnes večer, dokazuje o opaku."
„Někdy tě dokážou překvapit. Když se zdržíš, možná se nad jejich malými životy i zasměješ." Ucítil, jak se na něm usazující temné oči boha války, pronikavé a vypočítavé. „Vypadáš jako někdo, komu by přišel smích vhod."
George řekl: „Pochybuju, že by tam pro mě něco bylo," a ta slova z něj vyšla podivně přiškrceně.
„Tak odejdi," odvětil bůh války snadno. „Vrať se ke svým stromům a keřům."
Ale George zůstal zakořeněný na zemi.
„To jsem si myslel." Bůh války ukázal na sever. „Válka, do které jsme mířili, je tím směrem, ale jsem si jistý, že můžeme jít jakýmkoli směrem, kterým budeme chtít, a stejně najdeme další."
„Je válka všechno, co znáš?" zeptal se George tiše.
„Co ještě stojí za to znát?" bůh války se na něj zazubil. „Bude to sranda. Nebo to přinejmenším nebude nuda."
„Ani nevím, v jakém se nacházíme století."
George zíral dolů na zvíře, kterému řekl tato slova jako první. Jenom další jelen, k nerozeznání od těch dalších. Ty hlupáčku, proč jsi neutíkal rychleji?
Georgeovy kapsy byly stále plné bobulí.
„Řeknu ti o něm všechno," řekl bůh války. „O moc jsi nepřišel."
George se zhluboka nadechl. Za polem těl začalo vycházet slunce, purpurová noc se vytrácela ve zlatě, jak se svět točil dál, lhostejný ke všem životům, které ho opustily. Bůh války mu říkal, že se za vzdálenými horami nachází něco, co stojí za to.
Plíce ho bolely vzpomínkou na kouř lesního požáru.
Nad vším si povzdechl.
„Myslím, že si můžu dovolit zůstat," řekl George. „Koneckonců nic lepšího na práci nemám."
Úsměv boha války se rozšířil a jeho okraje připomínaly nože.
Do čeho jsem se to sakra uvrtal? Pomyslel si George.
„Skvělý," řekl bůh války a poplácal George po zádech tak silně, že by mu tím mohl z těla vytlačit srdce, kdyby byl smrtelník. „Ale nejdříve se zkusíme podívat, jestli nepřežil nějaký kůň, a pak najdeme nejbližší řeku, u které ze sebe smyjeme všechnu tu krev."
„Počkej," nařídil George.
K jeho překvapení ho bůh války poslechl. V tichosti sledoval, jak si George před jelenem poklekl. George s jedním švihem zabořil ostří meče hluboko do země vedle jelenovy hlavy. A z meče vyrostly květiny.
Modré okvětní lístky rozkvetly nad jelenem, rostly pod ním a pak přes jeho nehybné tělo, pokud nebyl pohřben pod ranní slávou.
George vstal a oklepal si špínu z kolen. Potom se postavil tváří v tvář svému novému společníkovi, který se na něj díval s výrazem, o kterém si byl George jistý, že se zrcadlí na jeho vlastní tváři. Ale ten okamžik uplynul a oni si pomalu razili cestu zničeným táborem, zatímco slunce pokračovalo ve svém loajálním tanci skrze růžové nebe.
Až budou v tomhle údolí příště, jeden z nich by už roky nespal. Měl by v koutcích očí rýhy od smíchu a věděl by, jaké je to milovat a být milován nazpět.
Ten druhý by byl mrtvý.