Archive of Our Own

Vuk si myslel, že ten den bude jen dalším z těch dnů, kdy nejprve posedával na už od rána horkém balkánském slunci před domem a házel čerstvě vyleštěnou zbraní prasátka do oken jeho souseda, nějakého z jeho současných mafiánů (nebo politiků, ale kdo to měl dneska rozeznat?) Pak, aby se schoval před poledním žárem, si zalezl dovnitř do svého doupěte s koberci a kožešinami prošpikovanými medailemi a vlaječkami na stěnách, a tam si za zvuků těch nejklasičtějších srbských lidovek s prvky východního hardbassu dělal sklapovačky a jinak posiloval svoje milované svaly (nejnovějším úlovkem jeho domácnosti byla sada činek, které mu přijel posvětit kněz až z Bělehradu!). A až ho to přestalo bavit a dostal hlad a žízeň – protože pít o samotě je pro zoufalce a nejlíp chutná ve společnosti – vydal se navštívit nějakou tu místní nálevnu, aby se k spánku ukolébal jejich nejlepší rakijí, co měli.

Svoje balkánské „bratry“ téměř nenavštěvoval a proto radši chodil pít tam. Sice už se navzájem nesnažili tak úplně zabít jeden druhého, jako tomu bývalo za těch starých dobrých časů nebo za oné hrůzné krvavé války (podle toho, jestli člověk vzpomínal na dny předešlé před nebo po nějaké té rakiji), ale jejich vztahy rozhodně ještě nebyly tak přátelské. 

Nebo aspoň co se týkalo vztahu všech ostatních k Srbsku.

Občas, u zvláštní příležitosti se sešli, to ano. Jejich souznění se projevilo třeba tehdy, když si potřebovali půjčit od Slovinska peníze. A pak znovu. A taky minulý měsíc. No… Nebo aby s Makedonií zapili její vztek, když ji na jejich domluvené schůzce naštval Řecko. Nebo třeba jen tak, když chtěli zpívat a pít a tančit a jíst jako tehdy… Většinou ale u příležitosti nějakých svátků, rozhodně ne každý den. 

Nebo když tam nebyl Srbsko. 

Což jemu vůbec nevadilo! Kdo by se taky chtěl pořád zahazovat s tou bandou jednou pederskou? Vystačí si sám, jako vždycky. Velké Srbsko a jeho velká samota. To je aspoň pro pořádné chlapy! Za války se taky musel spolehnout sám na sebe a sám si i vystačit.

Teda, skoro sám…

S jednou věcí si vystačit sám odmítal. Byl zvyklý vždy dostat, co chtěl. Jako by byla v jeho krvi odpradávna jistá zvláštní nadřazenost, jistý pocit, že je samozřejmost, že bude vždy po jeho. Vždycky si tak našel způsob, jak dosáhnout svého, i kdyby to znamenalo, že se musí něčeho jiného vzdát. Když byl tehdy v zákopech a celé dny i noci od jara do zimy prostřílel, každým dnem ho více tížilo ne svědomí kvůli vypáleným vesnicím a zvěrstvům jeho generálů, ale zoufalé pnutí v kalhotách, kterého se nemohl zbavit, ať už chtěl jakkoliv usilovně. Tohle byla věc, na kterou potřeboval někoho dalšího, protože vyhonit si někde v příkopě prostě nebylo nic pro něj. Byl bezradný.

Když pak, vlastně úplně náhodou, potkal tváří v tvář svého nepřítele, jeho problém konečně získal naději na vyřešení. I když by to znamenalo na okamžik porušit svatý kodex mužnosti – „Slyš, synu, z nouze do chlapa ni ovce nezasuneš!“  Chvíli mu trvalo a zabralo dávku hrubé síly, než se mu povedlo donutit toho ustašu, bránícího svou národní i jaksi tělesnou čest, vzdát se a podlehnout mu, zatímco úpěl a sladce křičel o pomoc. Tahle nadřazenost se mu moc líbila, a bezmocné úpění Chorvata pod ním, které se postupně z nadávek a vzlyků změnilo v nadržené pobízení k tomu, aby Srbsko ještě zrychlil a konečně mu dovolil se… ach! Ano, zatraceně!

Samozřejmě, že to neznamenalo, že by byli nějací pedeři! Prostě byli dva pořádní chlapi a ti si „prostě vystačí spolu a ženský jsou na ně málo drsný“.  Těch chvílí, kdy spolu ony balkánské státy vyjebaly v nějaké bitvě ostrými náboji a granáty a kdy to samé, byť v trochu jiné podobě, pak následovalo v noci, bylo během celé války mnoho a pokračovaly i po ní. Srbsko Chorvatsko používal ke svému potěšení rád a často, protože věděl přesně, co takový chlap potřebuje a k vrcholu mu taky notně pomáhal vzhled pobřežního státu, který nebyl tak snědý jako Srbsko a jiní Balkánci, ale jeho kůže byla zlatavá, jen lehce ožehnutá jadranským sluncem a hnědé vlasy mu voněly po mořské soli. 

Jak tedy ale bylo již řečeno, Vuk si pouze myslel, že ten den bude normální a nic zvláštního se nestane. To se ale přepočítal, protože ten den měl být jedním z nejdivnějších dnů toho roku.

Všechno to začalo tím, že vstal z postele špatnou nohou. U snídaně zjistil, že včera večer vypil sám u sledování válečných filmových kazet na staré televizi poslední rakiju, protože celý den pršelo a do hospody se mu nechtělo. Ale ani ráno se mu pro ni nechtělo, protože tu poslední rakiju ještě stále cítil ve své hlavě. A když se už skoro odhodlal, zjistil, že prší pořád, jak prozradil pohled z okna po odhrnutí krajkových závěsů. Sprostě zanadával. Takže mu nezbývalo nic, než sedět doma a na suchu! Kdyby si aspoň mohl s někým pořádně užít… Ale Chorvatsko ho už několik dní nenavštívil, protože měl prý spoustu práce s dalším zasraným papírováním. Vuk si povzdechl. Ten Němčour mu od jeho vstupu do EU postupně vymyje mozek z hlavy směrnicemi a zákony, tím si byl jistý. 

Náhle zazvonil zvonek u dveří.

„Kdo zas otravuje… “ pomyslel si Srbsko. „Už jdu!“ V poslední době ho navštěvovali převážně podomní obchodníci s koberci, zlatými hodinkami a kapesními ikonami, anebo ušmudlané děti, co žebrají o cigarety, nebo jenom tak z legrace zvoní lidem na zvonky. 

Ale když otevřel dveře, uviděl na prahu stát Chorvatsko s promočenými vlasy v obličeji. 

„Četniku?“

„Ustašo?“ odpověděl mu Srb na pozdrav a vtáhl ho dovnitř. Nabídl by mu něco na zahřátí, ale ten trapný fakt, že nemá momentálně v domě ani kapku alkoholu, mu v tom bránil a tak si musel Chorvat vystačit se suchým hadrem a teplem kamen. 

„A co ty tady? Myslel jsem, že nemáš čas? Že někde kouříš… Německu?“ rýpnul si Srbsko, zatímco si sednul naproti němu a pohrával si se s loveckým nožem, který si z nudy vytáhl ze stěny, ve které byl zapíchnutý. 

Chorvatsko jeho otázku přešel jediným zakroucením hlavy. „Ne, a ani nemám chuť. Přišel jsem za tebou. Musím ti něco říct.“

Srbsko naklonil hlavu na stranu. „No, tak to vyklop a třeba ještě něco stihnem, hm?~“

„Dobře, ale pořádně se se na to posaď.“ Na to Chorvat zašmátral v kapse svých kalhot a vytáhl podivné růžové pero a s nataženou rukou před sebe odvrátil zrak. „Taky, kurva, nechápu, co se děje, ale… už je to tak. Nic takovýho jsem v životě neviděl, ale asi je to pravda, tyhle věci nekecají!“

Srbsko přimhouřil oči. Ta věc byla malá, tenká a plastová. A celá světle růžová, až na černý proužek na bílém štítku. Nebylo pochyb.

„Ale ne! Majka Maria, oroduj za nás! Ty… sis koupil fakt krásnou pederskou tužku! Ehm, díky, žes mi to přišel říct osobně?“ Na to Srbsko propukl ve svůj lehce zrezivělý hrdelní smích. Chorvatsko se ale nepřidal.

„To není tužka. To je těhotenský test.“

Srbsko mu tu věc vytrhl z ruky a začal si ji prohlížet. „Těhotný… cože?“

Chorvatsko frustrovaně vzdychl. „Těhotenský test, to tady nemáte vůbec žádnou sexuální výchovu, nebo co?!“

Srbsko se zachechtal. „Vážně ti z tý Evropský unie hrabe, ustašo. No jasně, že máme! Prakticky,“ naznačil z prstů na ruce otvor a několikrát do něj zasunul ten jakýsi těhotenský test, když už ho držel v ruce, „i to, jak se to říká? Teoreticky!“ Tentokrát významně nakopl nohou nějaký časopis s křiklavými fotografiemi nahých žen ležící na podlaze.

Chorvatsko podrážděně mlaskl, ale vzpomněl si na to, že v jeho zemi to asi nebude o moc lepší a radši se k tomu nevyjadřoval. „Takže, víš aspoň k čemu to je?“

„Měl bych jako?“

„To je test, jestli je ženská těhotná. Dává se do moči a dvě čárky znamenají, že je v tom.“

Onen slavný test, když Chorvatsko vyslovil slovo „moč“, rychle dopadl na podlahu. „Kurva, to je hnus! Hráblo ti, nosit mi sem nějaký pochcaný testy tvojí starý?!“

„Kéž by!“ povzdechl si Chorvatsko. „Žádnou starou nemám, leda tak tebe. Tenhle test je totiž… můj.“

Srbsko se naklonil dopředu, podepřel si hlavu a lehce se mu zachvělo spodní víčko na levém oku. „Tak počkat. Chceš mi říct, že jseš… ženská? Už jsem hobloval ledacos, ale chlapa od ženský ještě poznám. A chlap nemůže mít děti! Od toho jsou tu přece ženský, na děti a na úklid a ke sporáku a…“ vypočítával pobaveně, ale Chorvatsko se ani trochu nezasmál. 

„Nevím, co je to za ďábelské znamení, ale… asi budu mít dítě, Vuku.“

To se na něj snad někdo domluvil, ne? Byl v tom nějaký podraz, nic jiného by nedávalo smysl! Navíc on - a otec? Nikdy!

 
„Ale, ale-! Jak jsi na to vlastně přišel, hm? Že ses sebral a šel si koupit tu růžovou… věc?“

Na to se Chorvatsko nadechl a založil si v obraně ruce na prsa. Tak, jak to Balkánci mají ve zvyku, začal s pomocí hlasitých gest a velkých slov popisovat, jak mu v poslední době musel trávit hodně času s Německem a papírováním, a od té doby mu nebylo moc dobře a pořád ho bolelo břicho. Dokonce dostal podezření, jestli ho v tom Bruselu neotrávili! A tak, když byl na chvíli sám, řekl si, že na to půjde pěkně moderně a zadal si symptomy do vyhledávače v počítači Německa, který byl zrovna pryč. A první, co mu chytrý stroj řekl, bylo „podezření na graviditu“.

„No a tak jsem samozřejmě dostal vítr z toho, že je to nějaká hrozná nemoc a že, co já vím, zezelená mi jazyk a upadnou nohy a ruce a nakonec péro! Ale když jsem se podíval do slovníku doktorský hatmatilky – zjistil jsem, že jsem normálně těhotnej!“

„Chraň nás, Majko!“ pokřižoval se zděšeně Srb a poslouchal napjatě dál. 

„Tak jsem se chtěl přesvědčit, protože vím, že jsem chlap, sakra! Jdu do obchodu a říkám, že chci takovou tu věc, ten, ehm, test. Hanba větší než Jadran, to je jasný, ale přežil jsem to. A pak ho doma rozbalím a… ona je to PRAVDA!“

Nastalo ticho, takové, že bylo slyšet, jak dešťové kapky pomalu ustávají a vítr už jimi nebubnuje do oken. Jeden Balkánec hleděl na druhého a nevěděli, co říct. Srbsko dokázal myslet jen na to, jak moc teď potřebuje panáka na uklidnění. Ale u něj doma vlastně nic nebylo! Co jen komu udělat…

„Musím na vzduch, zatím si tu dělej, co chceš. Asi se ještě vrátím,“ dodal pak, protože nechtěl nechat toho ustašu samotného v jeho domě, ale zase ho nechtěl hned vyhodit ven, zatím ne. Teď si musel zchladit hlavu. A věděl přesně kam jít a kdo mu s tím pomůže.

…o pár sklenic rakije později…

„A ještě jednu! Tady z Dragana bude otec!“ vykřikoval jindy tichý Černohorec.

„Slez z toho stolu, Šćepane!“ smála se Makedonie. „Ještě nám převrhneš pití!"

„Ále, jen ho nech, ženská!“ zaburácel Srbsko, veselý, jako už dlouho ne. „Je co slavit, budu mít syna! Naučím ho střílet! A pít jako pravý Srb! Boha milovat a tančit s rukama tákhle nahoru!“

Netrvalo to dlouho a zprávy o zoufalém Srbovi, který zapíjí smutek v hospodě „Sloboda“, se rychle šířily a brzo už ho navštívila první ze škodolibých balkánských zemí, aby se o tom přesvědčila. Když ale Černá Hora zjistil, kvůli čemu tam Srbsko vlastně je, musel o tom hned říct ostatním. Všechny hned zajímalo, koho ten idiot zbouchnul, ale s tím Vuk až tak sdílný nebyl. Stejně na tom nesešlo. Hlavně, že to byl důvod k oslavě! To totiž všichni dělali moc rádi, snad ještě raději, než vzájemné střílení.

„Ale to není jen tak!“ rozčilovala se Makedonie. „Jestli jseš pořádnej chlap, tak si ji vezmeš! No ne?“ Z okolních stolů se ozvalo souhlasné zabručení. „No vidíš, bude svatba! Všechno vám zorganizuju, svatební hudbu, svatební jídlo, obřad…“

„Nezapomeň na kytky!“

„To tak, Enisi! Kytky jsou pro pedery. A to poslední, co chci, je aby mi svatbu dělal nějakej Bosňák,“ odbyl ho Srbsko se slzami smíchu v očích. „Slyšíte ho, baliju? Ještě bych si svou ženu vzal v nějaký mešitě, ne?“

„Nebo v ovčí ohradě!“ přidal se Černá Hora a Enis jen protáčel oči.

„Ne, ne, já si seženu pořádnýho kněze! Ve zlatým rouchu, Srba, aby bylo jasno."

Bosňák rychle setřepal urážky, které se už naučil, na rozdíl od ostatních, až podivně klidně ignorovat, a nadhodil, že jemu, tedy Vukovi, by nebyl dobrý ani sám papež, a proč že to vlastně tak protahuje, vždyť svatba může začít už teď hned, ne?

„No a to se vsaďte, že může!“ praštil Vuk odhodlaně do stolu a vyskočil, lehce vrávoravě, na nohy. „Jdeme, svatba bude dneska!“

„Ale miláčku, neblázni! Vždyť už je po setmění!“ snažila se ho usadit Makedonie, která si byla jistá, že jakožto jediná žena z Balkánců má rozum. 

„Nebojoval jsem ve válce, abych se bál tmy. Když říkám, že svatba bude, tak bude. Srbská a pořádná.“

Po těch slovech se Srbsko opřel o stůl, pěst zvedl nad hlavu a začal hromovým hlasem zpívat. „Danas majka ženiš svoga sina…"

„…ŽENIŠ SVOGA SINAAA!“ Ostatní se hned přidali v hlasitý hrdelní sbor (snad tomu napomohl alkohol, snad to bylo tou zvláštní balkánskou krví, která způsobuje, že žádný z nich nedokáže přestat zpívat, když uslyší někoho dalšího začít) a bylo jasno – svatba bude dnes večer!

Jenže se ukázalo, že najít kněze nebude jen tak. Obzvlášť, když ho hledáte o půl desáté v noci. A když jste potácející se banda rozjařených Balkánců, která se ani nemůže rozhodnout, jestli má být oddávající pravoslavný, katolík nebo muslim, nemáte nejmenší šanci. 

Přesto se jim však nějakým zázrakem povedlo, po notném bloudění temnou nocí, ocitnout se před těžkými dveřmi městské fary, do kterých začali na povel Srbska bušit jako o život. Malé okýnko vedle dveří se díky té salvě připomínající krupobití rychle rozsvítilo. Jakmile se tak stalo, jeden přes druhého do sebe začali nemotorně strkat a hlasitě se okřikovat, ať už jsou zticha.

„Pššt, držte huby!“ prskal na ně Srbsko. „Ať mi ho nevylekáte, chudáčka pobožnýho!“

„Co kurva chcete?!“ ozval se tlumený hlásek knězův.

Pak dveře zavrzaly a otevřely se, avšak jen malinko – podle toho, jak dlouhý byl ochranný řetěz připevněný k nim proti nevítaným hostům – a oko knězovo, postrádající veškerou svátost, vykouklo ven. 

„Chceme svatbu, kdyby to jako šlo třeba dneska, ehm otče,“ usmál se na služebníka božího Černá Hora.

„Tak aby bylo jasno. Člověk je od čtyř na nohou kvůli těm zdejším bábám, co chtějí chválit Hospodina, sláva jeho jménu, už od svítání a ještě mě tu bude někdo budit kvůli…. Cože? Svatbu? “ podivil se kněz.

„Jo, tak koukej vylézt, knězi!“ zahřměl Srbsko.

„Úřední hodiny jsou od půl šesté ráno do šesti večer. Zpověď vždy v neděli po mši, individuální rozhřešení každé sudé úterý. Přijďte zítra, sbohem.“

Srbsko se rozesmál a celá skupina s ním. Dřív, než stihnul kněz udělat ve vzduchu prstem křížek a zase dveře zabouchnout, každý zalovil někam pod oblečení a náhle na něj mířilo několik hlavní.

 „T-takže co tě sem přivádí v tuto noční hodinu, můj milý synu? Jak mohu ulehčit tvé duši? Měl jsi říci, že jde o… naléhavou věc.“ 

„A zatraceně naléhavou! Sbal si roucho, kříže, svěcenou vodu, prostě všechny věci na svatbu a jdeme!“

S pistolí u hlavy byl kněz mnohem přívětivější a s třesoucím se úsměvem je doprovázel. Cestou si pozorná Makedonie vzpomněla na závoj pro nevěstu, a tak se celá slavící skupinka musel a zastavit, aby ona zatím přelezla plot a půjčila si první záclonu, kterou uviděla se sušit na něčí šňůře. Bosna zase natrhal pugét květin na dvorku, který minuli, a zbylí dva hlídali každý kněze z jedné strany, aby jim neutekl. Šli proto pomalu, ale povedlo se jim nezabloudit a tak konečně, za hlasitého zpěvu, došli až k domu Srbska. Byl to sice dvoupatrový kamenný dům, ale obehnaný blátivým dvorkem se spoustou harampádí a vzadu stálo staré, polorozpadlé auto značky Jugo. Šedá omítka domu téměř opadla a odhalila tak cihly porostlé mechem, ve špinavých oknech byly zažloutlé krajkové záclony. 

„Hele, svítí se tam!“ zvolal Bosna a rýpnul si do Srbska. „Nemůžu tomu uvěřit, ale nevěsta ti asi ještě neutekla.“

Srbsko mu jenom pohrozil rukou, protože na nějaké nadávky či odpověď byl příliš soustředěný na trefení se klíčem do zámku. Jen co stisknul kliku, všichni Balkánci se nahrnuli dovnitř.

„Tak jsme tadýýý!“ 

„To vidím," řekl Chorvatsko s rukama na prsou, zatímco mu na hlavě přistála záclona a v obličeji kytky. „Co to má jako být? Řekl jsi, že si provětráš hlavu, ne, že si ji nachystáš na úplný okno!“ To, že spolu s ním přišla většina bývalé Jugoslávie, ani nezmiňoval.

„Co se mračíš, ustašo! Dneska máme slavný den!“ strčil do něj Srbsko a neohrabaně své „nevěstě“ urovnával závoj. „Budeme slavit, tančit a pít až do rána, protože… No řekněte mu to!“

„Danas majka ženiš svoga sina, svoga sina~“, rozeznělo se domem a Chorvatsku v tu ránu chytil Černá hora za jednu ruku, Makedonie za druhou a začali s ním tančit dokolečka, zatímco Bosna celou svou duší bubnoval rytmus do opodál stojícího stolu. Teprve teď si všimnul, kolik jich v domě vlastně je.

„Ty sis přivedl kněze?“

„Vypadá snad jako kosovskej partyzán?“

Chorvatsko si povzdechl. Ne, to opravdu nevypadal, ale s fialovým kněžským šátkem kolem ramen, přehozeným přes bílou noční košili a vyděšeným výrazem a kruhy pod očima nepřipomínal nijak zvlášť ani svatého muže. 

„Já jsem vás přišel oddat pane- Au! Chci říct paní… eh, tedy zatím slečno nevěsto?“ Kněz si zoufale utřel čelo a zašeptal. „Nemohl byste svému budoucímu muži říct, ať mě tou hlavní pořád tak nešťouchá do lopatek, prosím? Dost to bolí.“

„Nefňukej! Od toho tě neplatím, pámbíčkáři!“

„Ale vy jste mi ještě ani nezapl-!“

„CO jsem řekl?“

„Vuku, prosím, pokus se ho nezastřelit předtím, než se dostane k jakékoliv té šílené věci, kterou jsi po něm sakra chtěl, ano?“

„No aby nám požehnal, přece! Na naší svatbě," rozzářil se Srbsko.

„Ty si mě chceš vzít?“

Srbsko jen pokrčil rameny. „No jasně! A když pořádná svatba, tak se vším všudy, i s knězem, ne? Nenechám tě takhle přece samotnýho, ne?" naznačil si rukama balon na břiše. "To bych nebyl pravej chlap a ztratil bych svou srbskou čest!“ naparoval se a Makedonie, strůjkyně celého toho nápadu, naštvaně protočila oči. 

„Ty jsi vážně zkurvenej idiot, četniku, víš to?!“ Barvy v tváři Chorvatska připomínaly jeho vlajku - postupně měnily z bílé na červenou a zpět jako šahovnica.

„Drž hubu, nevěsto," zasmál se chraplavě Srb a Chorvatsko si ho okamžitě přitáhl za látku jeho staré zelené uniformy blíž k sobě, ruku zatnutou výhružně v pěst. Pak se k němu nahnul a hluboce, vášnivě ho políbil, zatímco si ho přidržoval blízko sebe tím, že ho pevně držel za vlasy na zátylku a prsty druhé ruky mu zaryl do zad. Teprve pak ho pustil a jakoby odstrčil o kousek dál od sebe. 

„Tu „nevěstu“ si s tebou ještě vyřídím!“ pohrozil mu, ale konečně se taky na Srbsko usmál.

„Kde je pití?“ zahulákal náhle Šćepan a všichni mu hlasitě přitakali. V tu ránu Srbsku došlo, že vlastně doma nemá nic k pití a svatba bez pití a jídla? Neexistuje. A tak se všichni rozutekli po sousedství a nevrátili se, dokud na prahu pořádně necinkali sklenicemi a ve vzduchu nezavoněly všelijaké dobroty, které se jim podařilo sehnat. Jen Chorvatsko zůstal sedět uvnitř - aby hlídal kněze.

Když se Balkánci vrátili s úlovkem, a chudák kněz do sebe hned obrátil kalíšek, aby noc ve zdraví přežil, pravá jižanská veselka mohla začít. Všichni měli co pít a do jídla se pustili se stejným odhodláním. Ale nechybělo ještě něco?

„Bez hudby není život!“ rozhodl Srbsko a vyběhl do horního patra pro svou starou tahací harmoniku, na kterou moc rád hrával, a která pod jeho rukama okamžitě ožila a začala vyluzovat vlnivé a orientálně se třesoucí melodie těch nejoblíbenějších písní s nekonečnými slokami, které si ale všichni nehledě na jejich délku pamatovali. Srbsko hrál tak dobře právě proto, že si hru užíval. Roztahoval harmoniku ze široka a zpíval si se všemi, a bylo úplně jedno, že občas zahrál něco falešně nebo nástroj zaskřípěl – tak vášnivě, jak Dragan bojoval a souložil, tak také hrál, a všichni se u toho skvěle bavili. 

Pak ale musel, celkem nerad a s nadáváním, předat harmoniku Černé Hoře, protože byl čas na samotný obřad. Všichni jim zpívali a Šćepan hrál obzvlášť dojímavou melodii a se slzami v očích doslova křičel slova písně. Všichni „manželům“ žehnali, líbali se na tváře a vřele objímali. Dokonce se i dušovali, že si všechny válečné křivdy odpustí a domlouvali se, na čí svatbě se zase všichni sejdou. Chorvatsko se Srbskem si museli vyrobit prstýnky z květin rozsypaných všude po podlaze – čistě z praktických důvodů, protože do klenotnictví se tak snadno jako do kostela nedobývá – a kněz s pistolí u hlavy je se vší svátostí oddal. Pak všichni vyskočili a začali tancovat. Točili se v párech a pak si stoupli do kola a hlasitě tleskali, zatímco Srbsko s Chorvatskem tančili uprostřed tak urputně, až ztratili rovnováhu a se smíchem se svalili na zem.

Teprve když slunce vyšlo nad obzor, hudba utichla a nahradilo ji spokojené chrápání. 

A pak hlasité bušení na dveře. 

Teprve až když se dveře prohýbaly v pantech a malé úlomky starého bílého nátěru z nich spadly na podlahu, otevřel Srbsko jedno oko. Hlavu měl jako střep od miny a ležel na svém starém rozkládacím gauči, kolem krku měl omotanou kostkovanou kravatu, uniformu pomačkanou a úplně rozepnutou, a ve vlasech z nějakého důvodu okvětní lístky. Taky si všimnul, že v jeho domě spí ještě několik dalších lidí, z nichž jeden měl ruku přehozenou přes jeho rameno a hlavu zabořenou do jeho hrudi, zatímco se k němu tiskl. Byl to Chorvatsko, podobně zřízený, s delšími vlasy po stranách tváře teď rozcuchanými v obličeji.

Když se Srbsko pohnul, aby toho „zatracenýho fašistu“ ze sebe setřepal, Chorvatovo obočí se bolestně svraštilo náhlým probuzením a pravděpodobně stejnou kocovinou. Ale přesto se tomu ustašovi nějak podařilo vypadat tak bezbranně, snad i roztomile, když se ho držel a nechtěl mu pustit ruku. Srbsko by rád se rád ještě chvíli vrátil ke spánku, jenže to otravné, hlasité bušení na dveře ne a ne přestat, a navíc se teď k němu přidal i dřevem tlumený řev.

„Šta je ovo jebo te, Srbija? Otevři!“

Ten hlas se mu zdál povědomý. O něco méně povědomý byl muž v kněžském rouchu, který spal přede dveřmi a objímal ve spánku demižon, a bránil mu v cestě. Opatrně ho tedy překročil a pootevřel dveře.

Z neznámého za dveřmi se vyklubal Slovinsko. Ježaté blond vlasy měl slepené potem a obličeji rudý nejen vzteky – jako by sem běžel až z Lublaně. 

„Doufám, že máš dobrej důvod bušit tu takhle po ránu,“ promnul si oči Srbsko.

„Doufám, že jsi ty měl dost dobrý důvod se včera neukázat na schůzi!“ osočil ho Slovinec.

„Kde?“ Srbsko tak úplně nechápal, ale unaveně ho pozval dál. Osazenstvo domu ten hluk už také probudil a s hrůzou postupně zjišťovali, kdo jim to vlastně spí stočený v čí náruči a naopak. Hlavně Makedonie a Bosna zaječeli a odskočili od sebe na dva metry. 

„No přece na té, na kterou jsi byl pozván a… Počkat,“ Slovinsko se rozhlédnul po místnosti. „Co tady sakra chystáte, chlapi? Německo měl pár důležitých zpráv i pro vás, ale zdá se, že nikdo nebyl doma. To zatím tady u toho četnika, co já vím, znovuzakládáte Jugoslávii?“

„No, skoro,“ zasmál se Černá Hora, který si vzpomněl jako první na noc předešlou. „Vuk se ženil.“

„Přesně tak, bylo to krásný! Tančilo se, jedlo, slavilo - mohl jsi být taky pozvaný, kdybys nebyl taková nudná vlezdoprdelka. Německo sem, Německo tam…“ smál se Srbsko.

„O co tady jde?“ nechal se slyšet Chorvatsko, který už taky prozřel a zabalil si ramena do srbské vlajky. 

„Svatba? To ses jako oženil s vlastním pérem? Protože od tebe jako jediné ještě neuteklo!“ vrátil mu kysele urážku Slovinec. „Nebo už si i ono vyhlásilo samostatný stát v tvých kalhotách?“

Srbsko vstal a byl by se na něj vrhnul, kdyby ostatní nevzali jeho výkřik „Držte mě, nebo se něco stane!“ poněkud doslovně. Pak se ale zamyslel. 

„Hej, a koho jsem si to vlastně vzal? Po včerejšku mám okno… Vzbuďte toho chlapa někdo!“ a sám šel příkladem a pořádně s knězem zatřásl. Ten však jen zanadával a převalil se na druhý bok.

„No, na mě se nedívejte,“ obrátila oči v sloup Makedonie, jediná žena v místnosti a tím automatická podezřelá. „To radši ať se jmenuju Jižní slovanská republika Skopje, než si vzít jeho.“

Srbsko se zmateně prohrábl tmavé vlasy a u toho si všimnul, že má něco na ruce. Na levém prsteníčku měl uvázanou bílou květinu podobnou sedmikrásce nebo jinému plevelu. Tvořila hezký, i když už poněkud seschlý a hlavně odporně zženštilý prstýnek. Svatební prsten. Usmál se. Pomalu se mu při pohledu na něj začaly vracet vzpomínky na včerejší večer, který protancoval se svými přáteli i nepřáteli z Balkánu a se svou nevěstou. Pak jeho úsměv vybledl. Jeho nevěsta má ten druhý prsten a stojí kousek od něj. Servává z něj svou kostkovanou kravatu a snaží se ji narovnat a vyčistit skvrnu od vína. 

„Myslím, že včera jsem se oženil s Draženem.“

„Cože?!“ Slovinsko se hystericky rozesmál, až mu vhrkly slzy do očí. „Hele, členství v EU jde získat třeba potlačením konečně té korupce a zažádáním o členství, a ne kurva sňatkovým podvodem! Teď jsi mě vážně dostal.“

Srbsko se urazil a urovnal si zamračeně svou zelenou košili. “O tu vaši pitomou Unii nestojím, to zaprvý. A zadruhý, vzal jsem si tady Dražena…" na chvíli se odmlčel, protože kdyby řekl „z lásky“, musel by se na místě zastřelit po takové potupě! 

„…protože mi moje srbská čest nedovolila jinak! Co bych to byl za chlapa, a vůbec, za křesťana, kdybych dopustil, aby se to dítě narodilo mimo manželství, tak!“ pokřižoval se Srbsko a hrdě zvednul bradu. Chorvatsko zaúpěl, posadil se na okraj stolu a dal si hlavu do dlaní.

Všichni Balkánci bleskově vystřízlivěli a dívali jeden na druhého s vyvalenýma očima.

 „Počkat, takže včera na té svatbě si Vuk vzal… D-dražena!“ rozzářila se Makedonie.

„Chorvatsko dobrovolně a bez Ruska uzavřelo sňatek se Srbskem?!“ zděšeně zvolal Černá Hora. „Mám to brát jako provokaci? Chcete víc území, nebo co?!“

„Bog i Alija! Jestli má děcko a je tvoje, tak teda gratuluju, Vuku, tohle je horší než ta zebra tehdy v zoo!“ Bosna se doslova válel na zemi smíchy. „Kdys nám plánoval říct, že jsi peder, hm?“

„Sám jsi peder, balijo špinavej!“

„Jak jsi mi to řekl, ty četniku jeden! Na rozdíl od vás se meju třikrát denně!“

„TICHO!“ Slovinsko zabušil do stolu, aby se zjednal klid. Bylo na něm vidět, že s Německem v poslední době tráví hodně času. „Všichni se uklidněte. Začneme pěkně popořadě.“

Pak se otočil na Chorvatsko. „Dražene, jsi tady ze všech asi nejrozumnější. Mohl bys mi prosím normálně a bez potřeby uspořádat občanskou válku říct, co se tady stalo?“

„Mohl, ale asi ti to nepomůže, protože se dozvíš úplně to samé.“

A tak mu Chorvatsko ve zkrácené, ale zároveň verzi mnohem více důstojné k jeho mužství vypověděl, jak přišel na to, že je těhotný a jak, po tom, co mu osobně všechno přišel říct, se Srbsko sbalil a za pár hodin byl zpět s celým Balkánem a spoustou jídla a alkoholu a uspořádali u nich doma svatbu, ze které si toho hlavně kvůli té poslední položce zase tolik nepamatuje. 

Slovinsko se taky posadil na stůl a chvíli to vypadalo, že nad něčím vážně přemýšlí. Pak se nadechl a natáhnul před sebe frustrovaně ruku. „Ukaž mi ten test.“

Chorvatsko samozřejmě vůbec netušil, kam ten test položil, ale po chvilce prohrabávání se nepořádkem za pomoci ostatních se mu ho podařilo s jistým odporem vylovit z jedné z kožených vojenských bot Srbska. A protože příbalový letáček i s krabicí Chorvatsko hned vyhodil, vytáhnul Slovinsko, k úžasu přítomných států, velký dotykový telefon a chvíli do něj ťukal.

„Přesně, jak jsem čekal,“ oddychnul si Slovinec. „Podívej, co je tam napsané?“

„No, je tam ta černá čárka a před tím tam nebyla, takže je pozitivní,“ zasmušile odpověděl Chorvatsko. „Ale… už se s tím začínám smiřovat.“

„Naučím našeho syna střílet a pálit rakiju, neboj se!“ Srbsko chytil Chorvatsko kolem ramen a chlapsky s ním zatřásl, oči vlhce dojaté, plné odhodlání.

„To nebude třeba,“ ušklíbl se Slovinsko. „Ty čárky by tam totiž podle příbalových informací měly být dvě, a ne jedna – ta se tam objeví vždycky, aby bylo vidět, že je ten test už použitý.“

„Takže tohle znamená, že…?"

„Že těhotný nejsi. A pro tvou informaci: tohle by vyšlo každýmu normálnímu chlapovi, sakra! To sis vážně myslel, že můžeš být těhotný? To bylo v roce 2013 zatmění slunce, nebo co, když tě přijímali? Protože tohle-“ a pokračoval dál ve svém spílání, které ale nikdo neposlouchal, protože oba hlavní aktéři sporu se do sebe s řevem pustili.

„Takže já měl pederskou svatbu přede všema, a úplně zbytečně?!“

„Pokud vím, byl to tvůj nápad!“

Až se mezi ně, ke všeobecnému překvapení, vrhnul Enis a zabránil krveprolití novomanželů. „Klid chlapi, klid. Copak jsme si tu neužili příjemný večer? Spolu, jako kdysi? Měl jsem za to, že vás všechny nesnáším. A upřímně, moc se na tom nezměnilo, jen mám další důvod se vám dvěma vysmívat… Ale už dlouho jsem si neužil tolik dobrého tance, zpěvu a zábavy. Je to tak?“

„No jasně! Hrozně dlouho nebylo co slavit,“ vyjádřili všichni hlasitě svůj souhlas.

„Vykašlete se na tu svatbu, teď už na tom nesejde. Ono se to nějak vyřeší, inšallah…“

„Ne, že bych někdy uznal, že máš pravdu, balijo, ale nezní to špatně,“ pokyvoval hlavou Srbsko. „Co takhle jít to všechno zapít?“ 

Potom mrknul na Chorvatsko a dodal, „Slovinsko platí!“

K o n e c 

O