Chapter Text
Nebylo to tak, že by na něj Scott úplně zapomněl. Ano, pořád byli kamarádi. Stiles by se nebál použít slovíčko 'bratři', ale poslední dobou už si prostě nebyli tak blízcí jako dřív. Jako tomu bylo před celou tou vlkodlačí katastrofou, Kaminou, pomstychtivými lovci, zamilovanou Allison. Prostě všichni a všechno to, co bylo v nejmenším spojeno s nadpřirozenem, se rozhodlo pohrát si se Stilesovým životem.
Nestačilo, že Lydia byla definitivně mimo dosah. Každý, kdo byl tu noc přítomen proměny plazího Jacksona v stoprocentního vlkodlaka, mohl číst lásku v jejích očích, když políbila svého přítele. Nebo když volala jeho jméno. Když plakala štěstím, že ho má zpět. Tu noc vyhasla Stilesovi naděje, že by dívka jeho srdce někdy opětovala jeho city. Proto také snášel všechny ty přeslazené pohledy, které na sebe Lydia s Jacksonem neustále házeli, s relativním klidem.
Scott se sice nedal zpátky dohromady s Allison, ale Stiles byl skálopevně přesvědčen, že v co nejbližší době si to oba rozdají rovnou v hale školy, soudě podle pohledů, které po sobě házeli a otravně dlouhých telefonátů. A aby toho nebylo málo, tak Scott začal trávit stále víc a víc času s Isaacem a později i Boydem a Ericou, což znamenalo, že ve svém plně nabitém rozvrhu na Stilese už nezbyl čas. Jistě, že spolu trávili čas ve škole. Ve třídě, na lakrosovém tréninku, během oběda v jídelně, i když Stiles si zvykl vynechávat obědy poté, co si Scott začal sedávat k Derekově smečce. Erica s Boydem a Isaacem na něj vždycky házeli ty divné pohledy. Stilesovi pokaždé naskočila husí kůže, když na něj Erica zasvítila těma okrovýma očima.
To všechno vedlo Stilese k trávení více a více času o samotě v bezpečí svého pokoje. Celé hodiny trávil shrbený nad laptopem a hledal různé legendy a fakta o nadpřirozenu, protože haló, tady Stiles. Hyperaktivní, zvědavý, vždy lačnící znát víc. Navíc téma magie, okultismu a kryptozoologie byla nevyčerpatelná studna zajímavých informací a někdy i nepovedených vtipů. Vážně, proč by se strašidla měla bát soli? A znamená to, že nemůžou jíst slané hranolky? Chudáci. A jak to bylo s mořem? V moři je přece sůl, ne? Takže chcete-li se zbavit poltergeista, jděte si zaplavat k moři? Pche. Blbost.
A tak se stalo, že Stiles Stilinski začal trávit nezdravé množství času na internetu, bez kamarádů, bez otce, který teď měl práce nad hlavu, díky ti krvelačná stvoření s potřebou zabíjet nevinné lidi. Příliš mnoho času se svýma vlastníma myšlenkama a nedostatek lidského kontaktu udělaly své.
***
...Terribilis Deus de sanctuario suo. Deus Israhel ipse truderit virtutem et fortitudinem-
Zvuk vlastního mobilu ho zaskočil.Vzhlédl od obrazovky laptopu, aby zjistil, že je to vlastně jediný zdroj světla v pokoji. Za okny byla hluboká tma. Hodiny ukazovaly půl třetí v noci. Telefon neodbytně vibroval vedle klávesnice. A kdo je vůbec ten troufalec, který se opovážil ho vyrušovat tak pozdě? Obi-wana na něj! Nebo na ni, i když Stiles silně pochyboval, že by mu volala zástupkyně něžného pohlaví. Holky se mu ze zásady vyhýbaly a on stále ještě nedostal odpověď na důležitou životní otázku „Jsem atraktivní pro gay kluky?“ Nikdo se mu ještě neobtěžoval odpovědět!
„Hey,“ zabručel do telefonu.
„Stilesi?“ Scottův hlas zněl zvláštně. „A-ahoj. Hele, omlouvám se, že obtěžuju tak pozdě. Myslíš, že bys mě mohl krejt? Řekl jsem mámě, že půjdu k tobě přespat a myslel jsem, že to do rána stihnu domů, ale teď to vypadá, že se to protáhne. Takže kdyby ti máma ráno volala, tak jen řekni, že jsem u tebe. Ve sprše nebo něco, a že nemůžu k telefonu, ok?“
„Děje se něco? Neříkej mi, že ses zase namočil do nějaký vlkodlačí šlamastyky. Protože to by už bylo moc. Dokázal bych pochopit, kdyby tu šlo o drogy, dívku, upiráťený Assassin's Creed nebo Britney Spears, ale ne ty chlupatý zadky. Prostě ne!“
„Vlastně tu jde o dívku.“
Dívku.
Allison.
Jistě, že v tom byla Allison. Moment. Proč vlastně přemýšlí o Allison v půl třetí v noci? A proč to se Scottem vždy končí u Allison? Co u ní vlastně dělá Scott v tuhle dobu? Ne. Tohle není téma na analýzu či imaginaci.
Stilesův mozek zpracovával tuto informaci přibližně půl vteřiny, než se rozhodl pro přerušení provozu.
„Aha. Jo takhle. Pozdravuj Allison. Nebo vlastně radši ne. To by bylo víc jak trapný. Jen si to prostě užij. Nebo… však víš. Budu tě krýt. Dobrou noc. Nebo… cokoli co vy dva… čau.“
Nečekal na odpověď a rychle ukončil hovor. Chvíli tupě zíral na svůj mobil, než ho s hlubokým povzdechem odložil.
Takže tohle odpovídá na otázku, zda spolu Shakespearovské hrdličky zase randí. Nic se nezměnilo. Co se Scotta týče, tak ten teď přicházel v balení dva v jednom. Vždycky s tou Argentovic holkou. Ne že by jí Stiles nesnášel. To vůbec ne. Jen se prostě nedokázal ubránit pocitu, že mu kradla jeho nejlepšího kamaráda. Vlastně jediného kamaráda, když se to tak vezme.
Takže jo. Stiles se cítil opuštěný víc než kdy jindy. Dokonce víc než, když odešla maminka.
***
Stiles se probudil do chladného rána. Bylo až příliš brzy na to, aby vylezl z postele. Zvlášť, když byla sobota a za okny šero. Peřiny byly krásně vyhřáté a to jen Stilese utvrdilo v tom, že pohodlí postele prostě neopustí, děkuji pěkně. Jeho ranní erekce v tom také měla velké slovo.
Párkrát přejel dlaní po napjaté látce pyžamových kalhot. Byl přece teenager. Jeden či dva orgasmy denně, ke kterým si sám dopomohl, by neměly být pro nikoho překvapením. Zvlášť, když se mu zdály určité sny. Nádherné vzrušující sny, plné vášnivých polibků, horkých objetí a nenasytných doteků. Moc si toho nepamatoval, ale věděl, že poslední se mu zdálo především o mužích. Nebo spíš o jednom konkrétním muži, s čímž by se totálně smířil. Šedesát kilo bez svalů, křehkých kostí a prostorové koordinace mrože, v tom případě si člověk musí připustit, že ho mužská část populace mezi sebe jen tak nepustí, takže v této chvíli byl v očích společnosti více méně hermafrodit. Navíc sex s mužem mu nebyl proti mysli. Kdyby to jen nebyl ten zatracený Derek!
Proč se mu zdá o Dereku zatraceném Haleovi? To má sebevražedné sklony?
Vlastně s přihlédnutím na to, jaké si vybírá přátele… jeden by až řekl, že ano. Ale teď vážně, alfa vlkodlak s výbušnou povahou a vysouvacími drápy ala Wolverine? To dává pojmu 'sadomasochista' úplně nový význam.
A dost! Teď tu má naléhavější problém. Nevěděl, jestli v něm příliš častá masturbace vyvolala nechuť se sám sebe takto dotýkat, nebo jestli sexuální deprivace a nutnost si vystačit sám z něj dělala asexuála, ale fakt byl, že poslední dobou to nebylo tak příjemné, jako kdysi.
Čas vyzkoušet něco nového.
Hrábl do stolku pro lubrikant, nanesl si ho na prsty a rozetřel kolem análního otvoru. Pomalu zajel prostředníčkem dovnitř, co nejdál to šlo. Bylo to zvláštní. Mokré. Žádná bolest. Mohl cítit, jak se stěny kolem něj zužují a jeho napůl vztyčený penis začíná tvrdnout. Chvilku prsten jen tak pohyboval ven a zas dovnitř než uvnitř našel prostatu. Ležel stočený v klubíčku, jednu ruku na břiše, druhou mezi nohama. Vzduch v plicích byl těžký.
Jemně mazlil to speciální místečko, pak přes něj zkusmo přejel nehtem.
Dobrý Bože!
Tiše vykřikl do polštáře. Snad ho táta neslyšel.
Udělal to znova a ó-můj-Bože-díky-žes-mi-tam-nasadil-prostatu. Pomalu pohyboval boky ve stejném rytmu, jako zasouval prst. Potřeboval něco víc. Pomalu přidal druhý prst. To už trochu bolelo, ale to ho neodradilo. Mohl cítit, jak se pomalu otvírá, jak se jeho tělo přizpůsobuje. Z penisu v hojné míře vytékal preejakulát a stékal po boku, kde se vsakoval do prostěradla.
Bylo trochu těžší oběma prsty dosáhnout na prostatu a čím dál se Stiles snažil proniknout, tím bolestivější to bylo… a tím víc se mu chtělo sténat rozkoší. Oči v sloup, protože haló, tady prostata. Stiles by vážně neměl chodit na internet.
„Nh…“ kňoural do polštáře, zatímco do sebe pronikal.
Boky mu instinktivně vycházely vstříc. Tekutina na břiše a bocích ho šimrala. V uších mu hučelo a vlastní krev se divoce hnala tepnami, aby si udělala dlouhou zastávku v malém Stilesovi. Mezi půlkami cítil vlhkost a nebyl to zrovna nejhorší pocit.
Kéž by tu byl někdo, kdo by mu tohle dělal. Někdo silnější než on. Někdo, kdo by věděl, kde se ho dotknout. Stiles si neokupovanou rukou přejížděl po rtech, jako by na nich mohl cítit polibky. Určitě by to bylo mnohem lepší, kdyby mu tohle všechno dělal někdo jiný. Ústy přejížděl po jeho pokožce, manipulovat jeho tělem.
Stiles by tak moc chtěl cítit pevné svaly pod svými dlaněmi. Kůži orosenou potem. Silné tělo, které by ho svou vahou tisklo do postele. Najednou si uvědomil, že tenhle popis se vlastně hodí na muže. Velmi specifický popis na velmi specifického muže. Strniště, šedé oči, tetování na zádech.
Tohle bylo snad poprvé, kdy chtěl doopravdy sténat přesně tak, jak je to dělají v béčkovém pornu. S každým pohybem, s každým dotekem, s každým oslepujícím výbuchem jiskřiček, které mu vytryskovaly z klína, chtěl nahlas sténat, jako jedna z těch placených holek.
Zkusil přidat třetí prst a to už bylo moc. Nedostal se ani do poloviny cesty dovnitř a ta bolest roztahujícího se svalu byla ostrá a neuvěřitelně vzrušující. Před očima se mu zatmělo, když prožil ten nejlepší orgasmus svého života a to bez toho, aby se dotkl kdekoli jinde než… uvnitř.
Proč přitom myslel na Dereka?
***
Stiles nevěnoval moc pozornosti svému okolí, když mířil ze školní budovy rovnou ke svému milovanému jeepu. Lakros pověsil na hřebík už před pár týdny, takže nemusel chodit na tréninky, což také znamenalo, že se nevídal se Scottem, Isaacem, Dannym a Jacksonem tak často, jak tomu bývalo. Už takhle s nimi trávil pouhé minimum času a konec jeho hvězdné lakrosové kariéry jejich společenské vazby utnul úplně. Stejně byl na hřišti asi tak užitečný, jako řadová roztleskávačka bez plastiky. Alespoň bude moci víc času trávit nad knížkama, utápět se v depresi a učit se líp vařit, protože teď upřímně, pokud zkusí ještě jednou tátovi podstrčit syrovou mrkev, tak skončí pod mostem.
Došel ke svému autu a sáhl do kapsy pro klíče.
„Stilesi.“
Stiles nevykřikl. Jeho hlas nepřeskakoval oktávu. Ne. Stiles teď definitivně neimitoval vyděšenou Amišku, která poprvé v životě viděla nahého muže. Prostě ne.
„Bože,“ vydechl Stiles. Pohledem masakroval Petera, který právě infiltroval jeho osobní zónu. „Ti dám na krk zvoneček.“
Starší muž se uchechtl. To mu přijde směšné? Děsit puberťáky a dávat jim mrtvičky je nějaká perverzní vlkodlačí úchylka nebo co?
„Co tu vůbec chceš? Kluci skončí až za dvě hoďky. Mají trénink. A jestli tu jen tak náhodou procházíš a značkuješ si území, tak je mou povinností tě upozornit, že obnažování se na veřejnosti a ochcávání cizího majetku tě může stát majlant nebo i pár dní za mřížemi.“
Teď se mu dostalo cukajícího koutku, založených rukou, vyhozeného boku a jednoho iritující obočí, které se odebralo směrem vzhůru. Jak jen toho chlapa nesnáší… Což není zas tak úplná pravda. S nikým si tak moc neužije slovní souboj ala Sever proti Jihu mixnutý zábavnými hlody tak, jako s Peterem - a to tělo taky stojí za povšimnutí. Na druhou stranu, Peter perfektně odpovídá definici strýček pedo, a proto se s ním Stiles necítí o samotě v bezpečí. Nikdy neví, kdy mu zas rupne v tom jeho ochlupeném mozku.
„Vlastně jsem tu kvůli tobě,“ řekl Peter.
„Mně?“ Tohle vážně nečekal. Stiles toho nemá moc společného s Haleem starším a skutečně neměl žádnou představu, jak by tomuhle velkému zlému vlkovi mohl pomoct.
Peter přikývl. Najednou vypadal vážně, po dřívějším pobavení ani stopy.
„Je to dlouho, co jsem viděl tvůj otravný xichtík u vlkodlačího stolu. Copak? Pohádali jste se s Derekem?“
Mód iritace: na plný výkon.
„Neměli jsme žádnou hádku, a i kdyby, je to naše věc,“ ohradil se Stiles. Možná reagoval trošku agresivně, ale řeči o smečce ho prostě rozpalovaly a ne v tom dobrém smyslu slova. Rychle odemkl auto a nastoupildoufaje, že tak před nepříjemným rozhovorem s pološíleným vlkodlakem uteče.
Smůla.
Dveře na druhé straně se otevřely a dovnitř elegantně vklouzl jeho oblíbený pedofil.
„Tak co se teda stalo?“ pokračoval dál, jako by si nevšiml Stilesova mistrovského plánu na útěk.
Bylo to tak zvláštní. Stiles byl zničehonic tak vděčný, že Peter mu projevuje pozornost. Na druhou stranu ho štvalo, že to byl zrovna on. Peter.
Stiles naštvaně vydechl. Vtiskl se do sedačky a hodil po Peterovi vzteklým pohledem. „Co se vůbec staráš? Jsem člověk a vy – vy všichni – nejste zrovna průměrná americká rodinka. Víš, mám jiné starosti než se nonstop nechávat vystavovat smrtelnému nebezpečí, potažmo pomalé a velice bolestivé smrti, děkuju pěkně,“ to poslední už prakticky vyštěkl.
Peterovi se v očích mihla sytě rudá barva a Stilese napadlo, že to tentokrát přepískl. Muž s úlisným úsměvem pomalu naklonil ke Stilesovi.
„Víš,“ šeptl tiše a chytl mladíkovu dlaň, “má dřívější slova stále platí. Chci tě. Pokud chceš být silnější, stačí jen říct,“ dokončil tiše.
Stejně jako tehdy, i teď Stilese fascinovaly ostré zuby, které byly tak nebezpečně blízko jeho zápěstí. A stejně jako tehdy, i teď váhal. Srdce mu divoce bušilo. Touha stát se silnějším byla lákavější než kdykoli předtím. Být legitimním členem smečky. Chtěl to. Tak moc chtěl být něco víc.
Najednou si ostře uvědomoval, jak moc ho to k Peterovi táhne. Jak moc chce být to co on. A taky si s narůstajícím zděšením začínal uvědomovat rostoucí problém v oblasti pod pasem.
Ne. Ne. Bože teď ne.
Neodvažuj se! Teď vážně, neodvažuj se! Později ti to vynahradím, jen si teď lehni!
Neodvažuj se.
Ne.
Ne.
Ne.
Odvážilo se to.
Bylo až bolestně jasné, že si je Peter mladíkova stavu vědom. Oči mu pobaveně plály, když zuby jemně přejížděl po citlivé kůži na zápěstí.
Stiles umře hanbou. Je to nevyhnutelné. Na náhrobku bude mít nápis: Zde leží Stiles Stilinski, kluk, jenž byl rozerván na kusy za nehoráznou drzost, jíž se dopustil, když vytasil svou erekci na vlkodlaka. Amen.
Moment, kdy Peterovi oči sklouzly k jeho rozkroku, bylo rozhodnuto. V záchvatu čiré hrůzy se muži vysmekl a s grácií střelené husy vypadl pozadu z auta rovnou na tvrdý beton. Během jeho vyděšeného útěku ho doprovázel hluboký smích.
***
Noc, zima, zloději, vrazi a násilníci na každém rohu. Možná nějaké to nadpřirozené stvoření číhající kolem. Co tu sakra Stiles dělá? A no jo vlastně. Musí se vrátit pro své milované auto. Čert, aby toho Petera nakopal do psí mateři! Stiles vztekle nakopl kamínek na cestě. Táta se vrátí ani ne za hodinu z práce a bude se divit, kde je synův jeep a to ani nebyl jediný důvod, proč se Stilesovi nechtělo nechávat svého miláčka na školním parkovišti, kde ho tak nedbale nechal. Jak už bylo řečeno. Vrahové, násilníci, zloději, adolescenti. Nechal tam své autíčko poté, co prakticky strčil svou erekci postaršímu vlkodlakovi přímo do tváře. Ach, u svaté Devítky, ten čokl to mohl i vyčenichat, že jo?
Nemohl si pomoct a přemýšlel nad jejich setkáním, mínus ta trapná příhoda. Co donutilo Petera, aby ho vyhledal? Nakázal mu to Derek? Z pozice alfy by klidně mohl nařídit Peterovi, aby se Stilesem promluvil, ale proč? V minulosti nikdo z jejich smečky neměl problém požádat ho, nebo by si vynutit jeho spolupráci. Dost pochyboval, že by se mladší Hale snížil k tomu, aby za něj věci vyřizoval jeho strýček. To nebyl jeho styl. On bral rád vše do vlastních rukou.
Možná k němu Peter přišel z důvodů, které sám řekl. Možná mu vážně bylo divné, že je Stiles dlouho nenavštívil. Ve Stilesovi vzplála naděje, že by se o něj snad starší vlkodlak mohl nějak starat. Starat se o to, zda je vše v pořádku. Možná se i trochu bát, když se Stiles tak dlouho dobu neukázal.
To bylo k smíchu. Peter by přece nikdy…
Stiles si povzdechl. Popravdě řečeno, trochu ho bodalo u srdce nad tou představou. Ani nevěděl proč. Proč by ho mělo trápit, že je Peterovi ukradený? Vždyť je to psychotický vořech bez schopnosti rozlišit mezi dobrem a zlem. Vždyť zabil vlastní neteř. Proč by měl Stiles toužit po jeho přízni? To je přece k smíchu.
A proč je to Peter, kdo mu dává tuhle jiskřičku naděje, když by to podle všech vesmírných zákonů měl být Derek?
Nebo Scott.
S touhle myšlenkou se vracel domů i se svým jeepem a nepříjemným pocitem, že ho ze stínů sledují oči predátora.
***
Zase další příšerně nudný školní den. Podařilo se mu vyhnout se všem lidem, kterým stojí za to se vyhýbat a teď si to rázoval ke svému jeepu. Mož-
Peter.
Peter stojící u jeho auta.
Peter s úšklebkem na tváři. Dívá se přímo na Stilese.
Sakra!
Stiles si ani nechtěl představovat, jak teď musí vypadat s ústy komicky otevřenými do širokého ‚O‘ s taškou, která se mu s hlasitým ‚žuch‘ svezla z ramena a dopadla na zem. Rychlejší stoosmdesátku v životě neudělal. Málem srazil jakousi holku, která stála za ním. Nějak se mu podařilo se vyhnout všem, kteří proudili ven ze školy a sprintoval co nejdál od východu. Tak takhle zdrhá myš před kočkou. Zmutovanou pološílenou kočkou.
Dnes trénink nebyl, takže se mohl ukrýt v prázdné lakrosové šatně. Ubohé? Ano. Nezbytné? Zcela jistě.
Co tu ten stalkující pošuk vůbec chce? To mu Derek nemůže koupit nějaké šidítko s vůní pedigree?
Srdce mu splašeně bilo, když rozrazil dveře do šatny a-
„Aaa!“
Peter.
Stiles se snažil zabrzdit a to mu jen dopomohlo ke krásnému pádu na zem. Au. Praštil se zrovna tam, kde včera, když vypadl z auta.
Peter tam stál s úsměvem typu: Tohle je ten nejživější kus zvěřiny, co jsem kdy viděl zdrhat.
„Co? Co tu zas děláš? A proč si stál u mého miláčka? Jestli sis ho označkoval, tak s ním sjedu ze srázu, to ti říkám rovnou. Co tu chceš?“ řval efektivně Stiles, zatímco se snažil vyhrabat se na nohy.
„Nedokončili jsme náš dřívější rozhovor. Včera ses vypařil s takovou grácií, že mi to nedalo a musel jsem se přesvědčit, že jsi naživu,“ usmíval se tím svým arogantním způsobem, já jsem-velký-zlý-vlk-a-rád-si-z-tebe-dělám-prdel-protože-nemám-nic-lepšího-na-práci. Opíral se o skříňku v celé své koženým pláštěm obalené kráse a sledoval každý Stilesův pohyb, což byla víc než nervy drásající zkušenost. To zvlášť mohl potvrdit malý Stiles, který se pomalu, ale jistě probouzel k životu. Opět.
Sakra.
„Tak hele, tvá přítomnost v mém životě je vysoce nechtěná a velice nepříjemná. Prosím odeber se do nejbližšího brlohu a usni navěky. Děkuji pěkně,“ Stiles vyšiloval.
Byl nervózní a cítil se v ohrožení a přesně v takových situacích toho namluví nejvíc, což nemusí být zrovna nejbezpečnější věc s psychicky labilním vlkodlakem nalézajícím se ve stejné místnosti.
Peter se pomalu odlepil od skříňky a s elegancí dravé šelmy sledující kořist se pomalu pohyboval směrem ke Stilesovi.
Dvakrát sakra.
„Přestaň být tak nervózní. Na tvůj tep by se dalo tančit tango.“ Stiles pomalu ustupoval. Peter následoval každý jeho krok. „Jsi až příliš nervózní. A já pevně doufám, že to je má zásluha,“ zapřel Stilesovi do ucha. Až teď si mladík uvědomil, že se opírá o zeď a nemá žádnou únikovou cestu. Peterovi ruce opřené vedle jeho boků, tak, aby Stiles nemohl utéct.
Jen klid. Už jsem se vzrušil nad linoleem a pářícími se beruškami. To, že mi stojí díky postaršímu zabijákovi, není zas až tak trapné.
„Petere,“ tak tohle mělo znít výhružně, ale Stiles se rozhodl vinit mutaci za svůj přeskakující hlas.
Vlkodlak se tiše zasmál a to Stiles dopálilo. Tenhle chlap už ho s chutí ponižoval dost dlouho. Všechny ty emoce, které v sobě poslední dobou tak pečlivě dusil, chtěly ven.
„Pusť mě. Okamžitě odstup z mé intimní zóny, z mé osobní zóny a společenský zóny. A to tak, že teď! Nebo ti oholím tu tvojí pedofilní bradku příborovým nožem!“
Smrt už čeká. Nač si brát servítky, že?
K jeho nekonečnému údivu se Peter začal smát. Upřímný smích od srdce. To bylo více než nečekané.
Stiles si ho se zamračením prohlížel. To už vážně přišel o rozum nebo to byl jen nejdřív-se-ti-vysměju-do-ksichtu-a-pak-tě-sním smích?
Vlkodlak si opřel čelo o chlapcovo rameno, zatímco smích utichal.
„Vážně tě mám rád. Být to jiný člověk, už bych z něj rval vnitřnosti, ale s tebou je to něco úplně jiného.“
„To není zrovna úspěch, který bych si dal do životopisu,“ protočil oči Stiles, zatímco se snažil dýchat co možná nejmíň. Mít Petera takhle blízko u sebe…
Třikrát sakra.
Stilesova kostní dřeň snad produkuje Viagru. Jak jinak si vysvětlit to všechno, co se děje pod pasem, zatímco tady nahoře se Jack s Rose snaží zachránit situaci. Potřebuju Adderall. Hned.
K jeho nekonečnému překvapení se Peter skutečně stáhl. Přešel ke skříňce a zase se o ni opřel. Na rtech mu pohrával upřímný úsměv.
„S toho si nic nedělej,“ ukázal ke Stilesovu rozkroku, jako by se nechumelilo a teploměr neukazoval -320°C. „Puberta je asi to nejtěžší, co tě může potkat vyjma násilné smrti.“
To ho strýček pedo utěšoval? Stiles si ho zamračeně prohlížel. Co to s tím vořechem dneska bylo? Rozhodl se mě psychicky trápit, než se dostaneme k znásilnění a pomalé smrti?
„Ty o tom asi víš hodně.“
Peter s úsměvem vyhodil obočí.
„O smrti? Víc než dost. O pubertě? Narodil jsem se jako vlkodlak,“ pokrčil rameny, jako by to mluvilo samo za sebe.
„Takže co? Měl jsi poluce a k tomu ještě měsíční problémy?“
Úsměv. „Skoro všichni v našem sídle byli vlkodlaci. Což znamená, že ani silné betonové stěny nic nezmohly. Slyšeli jsme, když někdo na druhém konci domu kýchnul. Co teprve když nastala noc.“
„Huh. To asi dělalo společné večeře velice nepříjemným zážitkem.“
„My to vnímáme jinak než lidé. Proto ti také musím s lítostí oznámit, že modřiny na tvém lákavém pozadí sis udělal naprosto zbytečně. Nechystal jsem se na tebe vrhnout ani včera ani dnes. Jen si s tebou rád hraju.“
Malému Stilesovi to konečně došlo a šel si za hlasitého hallelujah zase lehnout.
„Tak proč mě teda naháníš?“
Peter zvážněl a Stiles cítil, jak se mu sevřel žaludek. Ani nevěděl proč.
„Vyhýbáš se smečce. A co jsem zjistil, tak poslední dobou býváš neustále zavřený doma. Co se stalo?“
„Co by se mělo stát?“
„Ale no tak, Stilesi. Hyperaktivní kluk se klony míchat se do všeho, co jen trochu zavání nadpřirozenem a s tendencemi být permanentně přimontovaný ke svým kamarádům se najednou uzavře a nekomunikuje s nikým krom případů, kdy je to absolutně nezbytné. Koho chceš ošálit?“
„Jak vůbec můžeš vědět, že-... Vždyť mluvím teď s tebou,“ dramaticky gestikuloval směrem k Peterovi.
„A užíváš si to,“ hodil po něm úsměvem.
Stiles uhnul pohledem, ale nemohl si pomoct. Jeho rtů se také dotkl úsměv, i když plaššího rázu.
„To je pravda.“
„Tak co se stalo?“
„Nic se nestalo.“
„Lež.“
Stiles frustrovaně vydechl. „Hele, i kdyby se něco dělo, tak je to jenom moje věc, ok? Ani ty ani nikdo jiný nemá právo se mě na to ptát.“
Ale ne. Teď hlavně nebreč. To je ono. Ovládej se.
Stiles vyrazil ke dveřím, když ho v tom ho zezadu objaly silné ruce.
„Jsi smečka,“ řekl klidně Peter a Stilesovi se znovu divoce rozbušilo srdce.
„Pusť mě,“ tak tohle bylo vrčení hodné vlkodlaka. Mladík ani nevěděl, kde se to v něm vzalo.
„Neříkám, že mi musíš vyklopit všechna svá malá tajemství, ale přijď, když tě něco bude… trápit. Jsme smečka.“
***
Náhlé zaklepání na okno ho vytrhlo od čtení snad tisíc let staré knihy. Teď vážně, proč se lidé nechovají lépe ke knížkám? Tak moc by to usnadnilo jejich čtení, kdyby nebyly stránky zohýbané nebo vytrhané, v tom horším případě. A Stilesův favorit? Text zašpiněný krví.
Rychle vstal, otevřel okno a pustil Dereka dovnitř. Byla to mezi nimi nepsaná dohoda. Když se Derek vyhne dveřím, Stiles nebude křičet o pomoc jako třináctka při zaslechnutí jména Justina Biebera. Protože přesně tohle měl v plánu – řvát, dokud se mu plíce nebudou válet na zemi, pokud jeho táta zjistí, že má v baráku Dereka Halea. Proto pravidlo používej okno, dveře ne.
„Zdar. Tak kdo tě zas honí? Alfa vlci? Čarodějnice? Nebo ses rozhodl pro exotiku a pořídil sis mořskou pannu?“
Derek protočil oči a dřepnul si na postel. „Policajti.“
„A jéje. Cos zase provedl?“
Zlý pohled. „Nic. Měli povolení. Jsou v baráku. Nevíš proč?“
„Hmm. A seš si jistej, že jsi nic neudělal? Mrtvola pohozená na zahrádce?“
„Stilesi,“ a teď jsme u vrčení.
Varovného vrčení, které říká, že ukecaní puberťáci s ADHD nebudou tolerováni, zvlášť když je přítomný alfa naštvaný ještě z policejní razie.
„Ok. Ok. Ale teď vážně, museli ti ukázat povolení a tam máš jasně napsaný důvody, proč ti prohledávaj dům.“
Derek zavrtěl hlavou a pokrčil rameny, a na chvíli, na maličkou chvilku, nevypadal jako velký zlý naštvaný vlk s mučednickým komplexem. Spíš ztracené štěně. Asi toho na něj bylo poslední dobou moc. Stiles ho skoro litoval.
„Počkej, počkej. To mi chceš říct, že ti tam vtrhli a tys je nechal?“
„Policajti,“ rozhodil neurčitě ruce, jako by to snad vysvětlovalo všechno.
Stiles vstal ze židle, Aderrall dělal své. „Chlape! Oni ti musí ukázat povolení. Na to jsou zákony. A tys je jen tak nechal ti prošmejdit věci? Kde je tvoje teritoriální potřeba? Kde jsou tvý vlčí instinkty? Kde je tvoje 'grrr, drž se dál od mojí ledničky nebo ti rozpárám hrdlo'? He?“ Teď už zběsile máchal rukama a hekticky přecházel po pokoji. Přitom se obloukem vyhýbal posteli, odkud ho sledoval iritovaný vlkodlak. „Ovšem za předpokladu, že vůbec patřili k policii,“ zastavil se na místě.
Derekův pohled přejde z unaveně otráveného v soustředěně vzteklý během vteřiny.
„Neříkám, že to nebyli policajti. Já ti jen říkám, že policejní zásah vykonaný na tobě a tvém majetku nemusel být proveden podle platných zákonů a regulí státu Kalifornie. Mimochodem nedáš si něco k pití?“ zagestikuloval kamsi ke dveřím.
Derek si odfrkl, ale hned na to nasadil svůj patentovaný zamračený výraz.
„Víš, jak se jmenovali?“ Ozval se zamyšleně Stiles.
„Michael Collins a Jack White.“
„To už rovnou mohli říct, že jsou to podvodníci,“ reptal Stiles zatímco si zapisoval jména do poznámkového bloku. Rovnou se přesunul k laptopu a začal muže hledat ve složkách, které si nezas až tak legálně stáhnul z tátova počítače.
„Dereku, teď vážně, není ti to divný? Co u tebe asi tak mohli hledat? Aaa teď z hloubi srdce doufám, že to nemá spojitost s vlkodlakama, magií, nadpřirozenem, ale jde víc o 'hele, nepěstujete tu travku'?“
„Dům je zrekonstruovaný, nic tam nezůstalo.“
„Huh. Ok. Ještě se podívám k tátovi do papírů, jestli tam něco o těch chlapech nemá. Třeba jsou to jen tupci a na to povolení zapomněli.“
To už mluvil jen sám k sobě. Pokoj byl prázdný, okno otevřené a Derek nikde. Taky by ho nezabilo, kdyby poděkoval. Ne! Tu myšlenku si Stiles okamžitě zakázal. Přece nebyl takový spratek, aby trucoval nad tím, že mu nějaký Sourwolf neřekl 'díky'. Vždyť ani nic tak epického neudělal. Jen sem-tam sehnal pár informací. Měl by být rád, že ho Derek vůbec tahal do svých problémů. Stiles se pak cítil alespoň trochu užitečný a to byl pocit, který se mu velice zamlouval. Být potřebný.
***
Normálně obědy ve školní jídelně vynechával, ale tentokrát ho jeho žaludek, který se rozhodl mít vlastní Snoop Dogg párty, přesvědčil, že je vhodný čas pro přísun kalorií. Kdy vlastně naposledy jedl? Včera? Snídani? Nějak ztrácel pojem o svém stravovacím plánu.
Ok. Bude to rychlovka. Čapnout balený sendvič, zaplatit, vypadnout než ho ta chlupatá banda zmerčí.
Všechno by šlo hladce, kdyby místnost nebyla tak přecpaná. Dnes dvěma třídám odpadly hodiny a tak se všichni rozhodli okupovat jídelnu. Hallelujah buď zpíváno všemi anděly z boží zásahové jednotky za ty učitelské simulanty, co se rozhodli hodit se marod zrovna dneska. Stiles jim půjde po krku.
Ale nejdřív se musí dostat pryč. Opatrně si razil cestu davem, když v tom ho ocelový stisk zatáhl stranou. Stiles skončil někomu v klíně, což ho celkem vytočilo. Co ho má kdo tahat na tak intimní místo. Pěkně peprná nadávka mu odumřela na rtech, když se otočil a zjistil, kdo ho to lapil.
Erica.
Erica si ho zatáhla na klín. Holka s čtyřiceti kily si ho zatáhla na klín! Někdo tam nahoře ho vážně neměl rád. Je vůbec legální, aby holka měla tak pevný stisk? Sakra, ani vlkodlačí samička s PMS nemá právo být tak silná!
Stiles na ni vydržel zírat celou vteřinu, než ho pud sebezáchovy nakopl a pokusil se jí vytrhnout ze sevření. Nepomohlo to. Jen to ohrozilo jeho křehká žebra, jak Erica zesílila stisk.
„Přestaň sebou mrskat. Rozmažeš mi make-up,“ zapředla mu do ucha.
To ho donutilo bojovat ještě urputněji, což nebyl vůbec dobrý nápad. Nejenže to vyloudilo tiché zavrčení z té egoistické blondýny, ale především na sebe strhával stále víc pozornosti.
Srdce se mu zastavilo, když ho oslepil záblesk foťáku. To snad nemyslíte vážně? Oni si to fotí? Krev se mu nahrnula do tváří, když vzhlédl a viděl nejednoho studenta, jak si scénku fotí a natáčí na mobil.
Slyšel divoké chechtání někde blízko u pravého ucha, Erica, a byl si zcela jistý, že Isaac po jeho levici si tiše směje. A proč to ještě nezhoršit, že? Nejen, že víc jak polovina školy upírala zrak na něj a smála se mu, ale teď mohl jasně vidět i Scotta, jak bojuje, aby udržel neutrální výraz. Buďme upřímní. Scott se nikdy neuměl přetvařovat.
To bolelo. Doteď to bylo jen ponížení, ale když do toho vstoupil Scott? To prostě bolelo.
Když už si Stiles myslel, že hanbou zemře nebo mu díky překrvení hlavy rupne cévka v mozku, zachránil ho člověk, od kterého by to nejméně čekal.
„Co se to tu děje? Řvete tu jak banda paviánů,“ přehlušil je všechny profesor Harris.
To dalo Stilesovi příležitost se vysmeknout ze sevření, a pak už jen utíkal, jak rychle jen mohl. Ignoroval Harrise a jeho výhružky, když proběhl kolem. Cíl: džíp. Všechno kolem byla jen směs barev a zvuků. Srdce mu divoce bušilo, slzy pálily v očích. Stiles to chápal. Opravdu to chápal. Erica a celá Derekova banda? Jasně, že si z něj dělali legraci, to byl prostě fakt, se kterým se už smířil. Zbytek školy? Stiles byl vždy outsider, takže ani to nebylo zas tak hrozné. Ale Scott? Jediný člověk, kterého si pustil blíž k srdci? Jeho jediný kamarád, bratr? Ne. Tohle prostě unést nedokázal.
***
Doma nikdo nebyl. Šerif byl v práci a do večera se rozhodně nevrátí, takže se Stiles nemusel bát, že by přišel na jeho záškoláctví.
Nějak se mu podařilo schovat si slzy, dokud nebyl ve vlastním pokoj, ve své posteli, obtočený kolem polštáře. Úroveň ubohosti: 20. level. Kdo kdy slyšel, že by se šestnáctiletý kluk snažil schovat před světem ve své vlastní posteli? Stiles si uvědomoval, že zítra bude muset jít znova do školy a všem jim čelit. I té chlupaté sebrance, ale právě teď neměl sílu nad tím přemýšlet. Úvahy o všem, co se stalo a co se ještě stane, bolely.
Už se stmívalo, když si osušil poslední slzy a vylezl z postele. Zkontroloval mobil v bláhové naději, že Scott poslal alespoň zprávu, ve které by se ptal, jestli je všechno v pořádku. Čekalo ho hořké, avšak ne nečekané zklamání. S povzdechem odhodil mobil do peřin a přesunul se k laptopu. Nejdřív měl na mysli dokončit ten latinský spis, co našel včera, ale pak ho napadlo zkontrolovat Facebook. Sice zastával striktně anti-facebookový styl života, ale minulý rok ho Scott přesvědčil, aby si ho založil.
Kam jinam dát videa zachycující šikanu – protože nic si nenalhávejme, to co se odehrálo ve škole, byla šikana – než na stránku, kde si to každý moc rád shlédne.
Stiles nevěděl, proč si tohle dělá, když ví, jak to dopadne. Co tam uvidí. Jak se pak bude cítit. Prostě si nemohl pomoct. Byla to morbidní touha někoho, kdo nemá rád krev, ale stejně si pustí explicitní videa autonehod.
Nemýlil se. Už to bylo na internetu. Stačilo kliknout na první jméno člověka, který chodí do školy. Bylo tam víc videí. Zabírala ho z více úhlů. A fotky. Víc fotek než byl ochotný vidět. Měl neuvěřitelnou chuť zakroutit nožem v ráně ještě o trošku víc a podívat se na komentáře, ale pak od toho stupidního nápadu upustil. Neměl na to sílu. Už prostě nemohl.
Ta hluboko usazená bolest, jež začala úmrtím jeho matky a pak se pomalu prožírala na povrch, jak jí živilo stále více a více utrpení, hrozila vyplout napovrch. Nevěděl, co by se pak stalo. Kdyby měl být upřímný, už přemýšlel o odchodu. Jednou či dvakrát o tom uvažoval, ale pak to rezolutně odmítl. Nemohl by přece takhle ublížit tátovi. A Stiles věděl, že ho otec miluje. Smrt jeho jediného syna by ho zničila. Ne. Tohle Stiles prostě nemohl udělat. Odmítal jakkoli ublížit své jediné rodině, kterou měl.
Přesto jeho mozek odmítal opustit tohle téma. Stiles neměl kamarády, tedy kromě Scotta, ale i tak se nad tím zamyslel. Kdyby zemřel, Scott by možná nějakou chvíli truchlil. Allison by mu však rychle pomohla odvést myšlenky někam jinam. Možná Peter. Ne, ten by to v klidu přijal. Ke konci by pro Scotta nebyl Stiles nic než mlhavá vzpomínka zasunutá někde v pozadí jeho mysli plné úplňku, Allison a jeho hvězdné kariéry, jako lakrosový hráč. Netruchlil by pro něj víc jak pár týdnů. Možná ani to ne.
Jiné kamarády neměl. Ani rodinu, kromě táty. Nikdo, komu by scházel. Nikdo, kdo by pro něj plakal. Vždyť ani nechodil do žádných kroužků, nesblížil se byť jen minimálně s nikým jiným. Sakra, vždyť ani neměl blbou webovou stránku o Hunger Games. Neudělal nic, pro co by si ho veřejnost pamatovala. Nechodil do práce ani na brigádu, takže žádní kolegové se slušným vychováním by nepřišli na pohřeb. Nikdy ani nechytil zatracenou rybu. Je tak k ničemu, že ani nechytil blbou rybu, když ho táta vzal na rybaření.
Stiles se cítil ještě hůř. Pokud by skutečně odešel, všiml by si toho vůbec někdo? Kdokoli kromě jeho otce? Což znamenalo, že zbýval jen jeho táta. A tomu Stiles prostě neublíží. Táta je jeho jediné pouto se životem. Ergo, Stiles neodejde.
Ale pořád tu byl ten pocit.
A teď Stiles věděl, co ten pocit znamená.
Nenávist.
Stiles se nenáviděl. Stiles nenáviděl odraz v zrcadle. Nenáviděl sám sebe, každou chybu, které se kdy dopustil, každičkou vlastnost, každý zlozvyk, každou část svého těla. Nevinil lidi kolem sebe, dokonce ani své spolužáky za to, co dnes udělali. Teď mu došlo, že je nemůže vinit ani je nenávidět. Ne. Všechna vinna padá na něj, protože to všechno byla jeho chyba. To, že ho Scott opustil i to jak se k němu lidé chovají. Stiles přece mohl udělat něco, cokoli, aby zabránil každému fisku, které kdy zažil.
On byl na vině.
***
Čas se pomalu vlekl. Po pár dnech se na celé to pozdvižení v jídelně zapomnělo. Scott vyjádřil svou lítost a pět minut na to už zase lezl za Allison, jako poslušné štěně. Stiles vlastně mohl být rád, že jí neojížděl nohu. Vizualizace této myšlenky byla povinností. Sakra. Potřeba Adderallu a neustálé napětí ho nutilo přemýšlet nad věcmi, které jsou jak nevhodné, tak mentálnímu zdraví nebezpečné.
Dnes přišel extra brzy. Ve třídě ještě nikdo nebyl a tak vytáhl mobil s tím, že si zahraje nějakého toho Snakea a nebo ještě lépe, nahackuje se na školní wi-fi a do všech IT učeben rozešle hambaté fotky.
K jeho nesmírnému překvapení na něj čekalo pět textových zpráv. Jeho ego bylo na historickém maximu.
Od Allison. Nevíš, kde je Scott? Neodpovídá mi na mobil.
Od Ericy. Hey… celá smečka je vzhůru nohama. Nemůžeme najít Scotta. Jestli si ho zabil a nepozvals mě k tomu, tak ti to nikdy neodpustím!!!
Od Isaaca. Ahoj. Nevíš co je se Scottem? Všichni tu šílí. Někdo se potlouká po našem teritoriu a teď nemůžeme najít Scotta. Prosím tě ozvi se, jestli ho uvidíš. Zatím se měj. ~ Isaac
Od Jacksona. Jestli za McCallovo zmizení můžeš ty, udělals službu veřejnosti.
A světe, div se, byla tam zpráva i od Dereka. Kde je Scott.
Jak to ten chlap dělá, že zní výhružně i přes obyčejnou textovku? A co zas ten Scott vyvádí?
Hodina začala a zas skončila bez toho, aby se ukázal kdokoli z Derekovy party. Allison přišla pozdě, celou dobu po Stilesovi házela pohledy a byla viditelně rozrušená. Odeslal nějakých 389 zpráv, zaokrouhleno nahoru pro lepší přehled, každému, kdo měl nějakou spojitost se Scottem. Dokonce i Deatonovi. Chlupatější část jeho kontaktů mu neodpovídala a zbytek o Scottovi nic nevěděl.
Něco bylo definitivně špatně. Stiles se cítil jako na pokraji panického záchvatu, strach o jeho nejlepšího přítele ho pomalu přemáhal.
V momentě kdy zazvonil zvonek, Stiles vyletěl ze svého místa rovnou k jeepu. Byl ovšem neurvale zastaven Allison, která ho přitlačila ke zdi, oči zdivočelé. Kam se hrabala Erica. A proč s ním vůbec holky zacházely, jako by se ho během dvou vteřin chystaly znásilnit?
„Stilesi, varuju tě. Okamžitě mi řekneš všechno, co víš nebo, jako, že je Bůh na mnou-“
„Hej. Hej. Jenom klid. Zaprvé, vážně pochybuji, že Bůh existuje, a i kdyby, tak mu je to zadní části jižního sektoru. Zadruhé, nevím absolutně nic. Právě se chystám porušit snad všechny sliby, který jsem dal tátovi, krom toho o bezpečným sexu, jít za školu a návštívit velkýho zlýho vlka, takže zklidni svůj estrogenem obohacenej zabijáckej instinkt a pusť mě.“ Adderall. Potřebuje víc Adderallu.
Allison se tvářila, jako by jí právě vrazil facku, ale nakonec ho pustila. Než vůbec stačila otevřít ústa, Stiles už zase chrlil slova.
„Dobře. Takže jestli chceš, tak můžeš jít se mnou. A tím myslím jako teď se mnou. Zrovna teď. Tohle do odpoledne nepočká.“
Dívka vážně přikývla. Ne, to tedy nepočká.
***
Jak se vždycky sakra dokáže zaplést do toho nejvíc nepravděpodobného scénáře? Nejenže o několik únavných hodin později zvládl najít Haleovu smečku zrovna, když byla uprostřed epického boje s naprosto cizími vlkodlaky, ale taky se za těch pár hodin ztratil hluboko v lese, nikdo v dohledu, bez auta, bez funkčního mobilu, děkuju pěkně, vybitá baterie. K tomu navíc už zapadlo slunce, a to je tuplem sprosté počínání Matky přírody.
Ani nestihli dojet k Haleovým, když jim do cesty vpadlo cosi, co vzdáleně připomínalo chlupaté klubko plné zubů, rudých očí a drápů. Nevěděl jak, ale v první chvíli byli metr od něj a pak z ničeho nic se mu tři z těch zdivočelých čoklů válelo na kapotě auta. Všechno se to odehrávalo tak neuvěřitelně rychle. Jeho lidské smysly prostě nestíhaly registrovat všechny ty výpady, seky, vrčení a další komicky hororové chování.
Naposledy, když viděl Allison, tak běžela ke Scottovi, který ležel na zemi zbrocený krví. Stiles si z celého srdce přál, aby byl jen v bezvědomí, ale jeho kamarád nevypadal vůbec dobře. Měl tržné rány po celém těle. Derek se zrovna snažil udržet dva vlkodlaky dál od zraněného Isaaca, zatímco zbytek smečky se rval s minimálně čtyřma dalšíma potvorama. A páni, vidět Petera v jeho primárním stádiu rozzuřeného podvraťáka, byl vážně pohled k nezaplacení.
To Derek Stilesovi nařídil, aby odtamtud vypadl a Stiles z celého srdce souhlasil. Stejně by jim nebyl nijak k užitku. Maximálně by ho nepřátelská smečka mohla použít jako šidítko pro vlastní štěňata.
A teď tu bloudil jako nějaká Karkulka. Tohle přirovnání bylo o to bolestivější nejen proto, že ho kolem byli velcí zlí vlci, ale protože si dnes rozhodl vzít rudou mikinu. Osude, ty mrcho jedna ironická. Ani s sebou neměl žádný košíček pro babičku, což byla další věc, která ho rozčilovala, protože právě teď by si totálně dal hlt něčeho ostřejšího. Začínala mu být zima.
Stilesovi se zastavilo srdce, když v dáli zaslechl táhlé vytí. Po zádech mu přejel mráz nad představou, že je to někdo ze znepřátelené smečky. Bože, dej, ať jsou to naši. Nejenže jsem příliš mladý na umírání, ale ke všemu jsem ještě panic. Nemůžu umřít jako panic. Ale ne, teď jsem to jen přivolal, že jo? Předtím než mě ten čokl zabije, tak mě znásilní. A proč tu nejsou někde cedule s nápisy „Východ z lesa tímto směrem“?
Všechny ty myšlenky se vytratily v momentě, kdy uslyšel křupání větviček. Bylo to blízko. Příliš blízko pro Stilesovo pohodlí. Kdyby to byl někdo z Derekovy smečky, tak by na Stilese už minimálně křičel nebo, v tom horším případě, by ho už nesl na rameni směrem k domu.
Přidal do kroku, ale běžet nemohl. Pro jeho lidské oči byla až příliš velká tma. Neměl však pochybnosti o tom, že kdokoliv ho sledoval, neměl takové problémy. Těžký dech, hluboké vrčení a křupání větviček, se zdálo tak neuvěřitelně blízko. Stiles si představoval, jak by se ocitl tváří v tvář krvelačné bestii, kdyby se teď na místě otočil. Jeho mozek přepnul na režim přežití. Adrenalin udělal své a Stiles snad nikdy v životě neběžel tak rychle. A to strašidelné vrčení se zdálo ještě blíž.
Stilese v jeho zběsilém úprku cosi zarazilo. Najednou si uvědomoval, že stojí na místě a nemůže se pohnout. I přes všudypřítomnou tmu si uvědomoval, že se jeho vidění rozmazávalo. Byl pomalu vytažen do vzduchu, takže se teď díval do rudě žhnoucích očí vlkodlaka, který měl své drápy hluboko ponořené do chlapcova břicha. Necítil bolest ani strach. Jen zmatek.
Matně se uvědomoval, že byl položen na zem. Cosi horkého se mu ovinulo kolem krku. Nějak mu došlo, že cítí tesáky přejíždějící přes citlivou kůži, obrovská tlapa mu přidržovala hlavu na místě a téměř drtila lebku.
Tak tohle je ono?
To je konec? Takhle vypadá smrt?
Vždycky si myslel, že se bude bát, ale ve skutečnosti teď cítil jen únavu. Často slýchával, jak lidé před smrtí cítí chlad, ale on si připadal jako by měl horečku. Vlastní krev putující v rudých pramíncích po odhalené kůži byla horká.
Buch, buch, buch.
Tlukot vlastního srdce se zdál být hlasitý. Jako by to byl jediný zvuk na světě. Žádné trhání masa ani šatů, vrčení nebo lámající se kosti. Jakoby se ho jeho srdce snažilo utěšit v posledních chvílích toho krátkého života.
Jediné, co mohl vidět, byly hvězdy na obloze a nádherný měsíc v úplňku.
Přece jen to umírání není zas až tak špatné, pomyslel si omámeně, když ho pomalu obklopovala temnota.
„-lesi! Stilesi!“
Zdálo se mu to nebo někdo volal jeho jméno? Z posledních sil otevřel oči.
Derek a s ním i jeho bety. Stiles nevěděl, kde sebral sílu vztáhnout k němu ruku. Nechtěl ho opustit. Ještě nechtěl odejít.
Drápy se mu zaryly hluboko do masa. Vlkodlak mu jediným kousnutím přerušil tepnu, rozerval hrtan a ukončil život jednoho mladého, nevinného chlapce.